Shakespeare, William - Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete / Twelfth Night or What You Will

Večer tříkrálový je poslední Shakespearovou hrou, v níž laskavý humor a dobrá nálada převládají nad pocity skepse a zmaru, pod jejichž vlivem začal autor krátce po přelomu století psát své velké tragédie a komedie s přízviskem „hořké“. Přesto však už i sem pronikají ozvuky společenských změn, které, jak se zdá, k proměně dramatikova pohledu na svět přispěly. Hra se odehrává v dávné Ilýrii, dnešní Dalmácii či Albánii, na pobřeží Jadranu, ve městě proslaveném historickými památkami, podobné snad známému letovisku Split. Jak to ale u Shakespeara už bývá, jde o prostředí fiktivní, snové, nicméně obsahující řadu reálných odkazů na Londýn alžbětinské doby. V rafinované, promyšlené kompozici vypráví autor příběh romantické lásky, která po různých zvratech dojde šťastného naplnění; v druhém pásmu pak současně sleduje, jak parta rozverných kumpánů vytrestá samolibého pokrytce.

V romantickém příběhu je, pravda, mnoho nereálných a za vlasy přitažených podivností, které se vrší v absurdní situace. Hudbymilovný vévoda Orsino se opájí svou bolestnou zamilovaností k hraběnce Olivii, ale z lásky se jí vyznává prostřednictvím svého posla. Hraběnka Olivie, která se v zármutku po smrti otce a bratra zřekla na sedm let mužů, vévodu odmítá, ale do jeho nového posla se ihned bláznivě zamiluje. Ani jeden z nich však netuší, že tím poslem je žena, zachráněná trosečnice Viola, zamilovaná do vévody a současně odolávající milostným útokům hraběnky, své sokyně. Východisko frašky dokázal ovšem Shakespeare přetvořit v mnohem obsažnější výpověď, aniž cokoli ubral na zábavnosti komických situací. Podařilo se mu totiž postavy zasazené do nereálného a umělého světa naplnit lidskou opravdovostí a věrohodností. V samém středu romantického příběhu stojí Viola, která se řadí k plejádě nádherných ženských postav Shakespearových komedií. Tato odvážná dívka v mužském převleku umí naslouchat jak mužským, tak i ženským láskyplným výlevům, dusí v sobě vlastní pocity a vzápětí jim dává průchod ve vášnivé, jímavé řeči plné jinotajů. A pokud si snad někdo klade otázku, proč se právě ona zamilovala do toho unylého, narcistního a nepříliš chytrého vévody, inu, kdo si umí v lásce poručit? Láska jako šalba a klam je častým tématem Shakespearových her i Sonetů. V této hře ale není třeba potírat si oči kouzelným kvítkem nebo bloudit čarovným lesem jako v komediích předešlých. To, co zde stojí lásce v cestě, nejsou ani nepřející rodiče, ani čarovná kouzla, ale vlastní zaslepenost a sebeklam. A právě toto téma spojuje to balábile zmatků v pevný celek. Ztroskotanci, záměna identických dvojčat, sedm let askeze, převleky a ostatní všelijak posbírané a poskládané rekvizity alžbětinské komedie se tu v Shakespearově podání proměnily v emblémy a metafory nevyzpytatelné lásky, která často postrádá logiku a řídí se vlastními zákony. Však také krásnou a bohatou hraběnku nakonec s neskrývaným úžasem získá ten, který o ni nijak neusiloval.

V kontrastu k romantickému pásmu hry se rozvíjí burleskní příběh dalšího nápadníka hraběnky Olivie, rytíře André Chabruse, roztomilého trouby, který však místo námluv tráví většinu času nasáváním vína s hraběnčiným strýcem Tobiášem a nechává se od něho finančně vysávat. V tomto pásmu se tajuplná cizí Ilýrie mění v důvěrně známou Anglii. Poezie přechází v prózu, lyrický, melodický blankvers plný citů v hospodské šplechty. Z opilecké party, jejímž vůdčím duchem je rázná a moudrá komorná Marie, vzejde nápad pomstít se za ústrky správci domácnosti, panu Malvoliovi, prototypu namyšleného pokryteckého hlupáka s mocenskými ambicemi. Malvolio nemá žádný literární předobraz, a přestože se shakespearologové dohadují o možných reálných modelech pro tuto postavu, je zřejmé, že o lidi tohoto druhu nebyla nouze nikdy. Zvlášť nápadně se začali ozývat na přelomu 16. a 17. století, kdy vzrostla moc peněžně orientovaných měšťanů. Ti v duchu protestantského učení o predestinaci pokládali bohatství za milost boží a vše, co nesměřovalo k jeho hromadění, měli za hřích. Obzvlášť si zasedli na divadlo.

A právě divadlo je dalším velkým tématem této komedie. Zastupuje ho zde šašek August, smutný klaun, který volně prochází pásmy hry, s licencí svého povolání říká všem pravdu do očí a ukazuje jim, jací ve skutečnosti jsou. Jen ti nejhloupější se proto na něho zlobí, ostatní ho ke své škodě neberou vážně. Však se taky nikdo z těch popletených a zaslepených nijak nepoučí. Jak vévoda, tak i hraběnka bez mrknutí oka vymění své zbožňované idoly za někoho jiného a Malvolio, který dospěl na samé dno pokoření, po všech nakonec plivne varovnou hrozbu. Možná až kvůli ní si divák uvědomí, že ta nevázaná legrace, která se tu před jeho očima odehrála, má i druhou, zraňující stránku, a že často záleží na úhlu pohledu.

Večer tříkrálový byl napsán jako hra k oslavě období, kdy se z hlubin zimy a noci vrací jaro a světlo. V koloběhu života nastává další zlom a lidé ho bujaře vítají svátky bláznů, masopustními veselicemi, vynášením smrtky. I takto je možné na hru nahlížet. Vždyť i v ní vše začíná smrtí a zmarem a směřuje ke světlu a poznání. I zde je svět na krátký čas převrácen vzhůru nohama a Malvoliova předvídavá hrozba pomsty, která se vskutku naplnila o půl století později puritánskou revolucí, nemusí být jen chmurnou předzvěstí budoucích pádů, ale i pobídkou k plnému prožívání každé přítomné chvíle.

JIŘÍ JOSEK