Shakespeare, William - Titus Andronicus / Titus Andronicus

Již v prvních letech 17. století se ale začínaly ozývat hlasy, které hru odsuzovaly. Shakespearův současník dramatik Ben Jonson ji nazval zastaralou a Edward Ravensroft, který ji v roce 1687 zadaptoval, dokonce zpochybnil Shakespearovo autorství. Přiznal mu jen nějaké „mistrovské úpravy“ (Master-touches), ale jinak hru označil za „snůšku nesmyslů“ (heap of rubbish). Jeho názor vzali za svůj i mnozí pozdější kritici „osvíceného věku“, kteří soudí, že jde o „nevkusný“ výtvor, který není hoden Shakespearova génia. T. S. Eliot dokonce prohlásil, že je to jedna z nejhloupějších her, jaké kdy byly napsány. Její rehabilitaci ve druhé polovině 20. století zahájila v roce 1955 proslulá stratfordská inscenace v režii Petera Brooka s Laurencem Olivierem a Vivian Leighovou a v roce 1999 vznikl i úspěšný americký filmový přepis režisérky Julie Taymorové s názvem Titus s Anthonym Hopkinsem v titulní roli.

   Titus Andronicus je drama, které přímo navazuje na tradici „tragédie pomsty“, jak ji v té době po vzoru Lucia Seneky, dramatika, filozofa a učitele římského císaře Nerona, rozvíjeli dramatikové Christopher Marlowe, Thomas Kyd, George Peele a jiní. Je to krutá hra. Sled násilností, které jsou zde popsány a někdy i scénicky předvedeny, začíná lidskou obětí se sekáním údů a pálením vnitřností na hranici, čítá tři popravy, devět či deset dalších vražd, jedno znásilnění, tři uťaté ruce, jeden vyříznutý jazyk, kanibalismus, a končí smrtí umučením a předhozením mrtvoly divé zvěři. Celá scéna hry je navíc věnována zabití jedné mouchy.

   Titus Andronicus patří k hrstce Shakespearových her, které nemají rozpoznatelný přímý pramen. Vzešla zřejmě z autorovy invence podpořené bohatou četbou. Mnohé z toho, co Shakespeare popisuje, včetně zmíněných násilností, si totiž vypůjčil od jiných. Hlavní vzor, na nějž ve hře často odkazuje, našel v šesté knize Ovidiových Proměn, v příběhu o znásilněné a zmrzačené Filomeně. Leccos přebral od svých kolegů: Kyda a jeho Španělské tragédie či Marlowa a jeho titánských hrdinů ve hrách Tamerlán či Maltský žid. Čerpal jistě i z dalších známých zdrojů antických legend a příběhů, z Vergiliových eposů či Livyho Dějin Říma, snad i přímo ze Seneky.

Dějištěm dramatu je antický Řím. Na rozdíl od pozdějších autorových antických dramat zde ale nejde o příběh historický, nýbrž fiktivní, zasazený do doby nedlouho před pádem Říma pod nájezdy barbarů. Shakespeare se nikdy nesnažil o historickou přesnost, Řím mu byl vždy především modelem politických a společenských dějů, jejichž prostřednictvím poukazoval na dění ve vlastní zemi a své době. Obraz Říma v této hře představuje jakýsi průřez jeho dějinami, ahistorickou směsici císařství a republiky, kde se vedle dědických nároků na trůn objevuje i právo volby. Je to ale město majestátní a hrdé, které si nade vše cení cti. Anglické slovo „honour“ (čest) se v různých modifikacích ve hře vyskytuje celkem třiačtyřicetkrát. Nepřátelé Říma jsou barbarští Gótové, zrádní, krutí, schopní těch nejstrašnějších činů. Jejich představitelé, královna Tamora, její synové a černoch Aron, jsou přivlečeni do Říma jako zajatci, ale je jim darována svoboda. Načas získají moc, uvrhnou zkázu na rodinu římského válečníka Tita, ale na konci jsou za cenu těžkých obětí přemoženi a na trůn usedá Titův syn. Tento velice hrubý půdorys hry by mohl odpovídat kterékoli jiné „tragédii pomsty“ z tohoto období. Shakespeare ale už v takto raném dramatu dokázal naplnit staré formy novým obsahem, vtiskl hře nosné téma, výrazně zproblematizoval jednoduché schéma a zalidnil hru nejednoznačnými, živoucími postavami. Je pozoruhodné, jak silně některé z nich připomínají a předjímají dramatikovy protagonisty z jeho vrcholných dramat.

   Hra je postavena na protikladech dobra a zla, zdání a skutečnosti, města a přírody, civilizace a barbarství, pravých a falešných hodnot. Dramatik ale ukazuje, jak nejasné hranice je dělí a jak snadno se jedno převrací v druhé. Titus, římský vítěz ve válkách nad Góty, dá barbarsky obětovat nejstaršího syna zajaté gótské královny Tamory, poté se zřekne nabízeného trůnu a ve fatálním, hloupém gestu, připomínajícím osudovou chybu o mnoho let pozdějšího krále Leara, ve jménu slepé loajality odevzdává moc nezralému a nenávistnému Saturninovi. Sám sebe a celou svou rodinu tak vystaví nebývalému utrpení, jímž ho stíhá pomstychtivá Tamora a její blízcí. Pod náporem žalu Titus málem přijde o rozum, ale posléze jako Hamlet hraje blázna, aby se mohl za své křivdy krutě pomstít. Jako Coriolanus se o pomoc obrací k těm, proti nimž celý život bojoval. Vášnivá a lstivá Tamora je postavou podobně bohatou a rozporuplnou jako její velké nástupkyně lady Macbeth či Kleopatra. Ani zločinný černoch Aron, Tamořin milenec, který je pravým opakem ušlechtilého Othella a spíše předchůdcem Richarda III. či Jaga, není postavou tak zcela „černou“, jak se jeví. Dramatik ho ukazuje rovněž jako hrdého příslušníka své rasy a jako pyšného otce, který nade vše miluje své nemanželské dítě.

Titus Andronicus je hra o násilí a násilí je v ní víc než dost. Nejde ale o násilí samoúčelné. Shakespeare hledá jeho zdroje, motivace a ukazuje jeho oběti. K nim patří nejen ti, kteří roztáčejí soukolí pomsty a jsou jím sami pohlceni, ale i ti zcela nevinní: chůva, jejíž vražda patří k nejotřesnějším místům ve hře, či popletený vesničan, který se prostě jen ocitl ve špatnou dobu na špatném místě. Významnou roli hrají v této hře dětské postavy, především chlapec Lucius, ta „naděje Říma“. Dramatik nás nutí dívat se na příběh jeho očima. Ukazuje děti, v jejichž jménu a pro jejichž budoucnost se dospělí vraždí, jako oběti i nedobrovolné účastníky vraždění, jako záruku toho, že se mechanismus pomsty nikdy nezastaví.

   Hra je zajímavá i po jazykové stránce. Styl dramatu se vyznačuje dobovou rétoričností a odkazy na antické příběhy. Tyto výrazové prostředky ale dramatik dokázal dokonale sladit s obsahem hry a jako v mnoha dalších svých hrách dal slovu výraznou dramatickou roli. Proti nesmyslnému zlu a nevýslovnému žalu, kterým hra přetéká, postavil slovo jako pojmenování smyslu a řádu. Postavy hledají v knihách a slovech vysvětlení pro svou situaci, útočiště před chaosem zla. A chybí-li slova či schopnost mluvit, spokojí se s gesty. V tu chvíli nabízí autor až panoptikální scénické obrazy, v nichž hrůza a směšnost splývají v děsivé grotesce.

Je otázka, na co se to alžbětinští diváci hrnuli do divadla. Krvavé podívané, kdy se na jeviště lila v kýblech krev, tehdy zdatně konkurovaly veřejné popravy či zápasy s medvědem. V době, kdy zemi vládla bezdětná panenská šedesátiletá královna bez jistého nástupce, kdy hrozily náboženské nepokoje, kdy vrcholily spory mezi Korunou a parlamentem a osud Anglie stejně jako Říma před nájezdem barbarů byl na vážkách, mohl snad příběh o státu, který propadne chaosu a násilí, diváky zaujmout i z jiných důvodů.

Požehnaná byla doba, kdy se tragédie Titus Andronicus mohla zdát lidem nevkusně krvavá a za vlasy přitažená. V dnešním světě je bohužel až nepříjemně aktuální.