Shakespeare, William - Sonety, Milenčin nářek / Shakespeare´s Sonnets

Skandální obsah knihy s náznaky homosexuálních či jiných amorálně pociťovaných vztahů i tajemné okolnosti jejího vzniku měly zřejmě značný vliv na přijetí sbírky i na proměny její podoby při následných vydáních. Přestože v alžbětinských intelektuálních kruzích se pěstovala helénistická kultura, v níž měla láska mezi muži své místo, a dokonce sám král Jakub I. se hlásil ke svým milcům, v očích církve a puritánských měšťanů byla homosexualita hrdelním zločinem. Zdá se, že právě pro obsahovou závadnost zřejmě už k reedici knihy za Shakespearova života nedošlo. V roce 1640 vydal John Benson Básně, napsané panem Williamem Shakespearem, které obsahují všelijak přeskupené a do větších celků pospojované Shakespearovy sonety, přičemž Milenčin nářek je zařazen mezi básně jiných autorů té doby. Benson zasáhl do textu i tak, že v básních explicitně určených muži zaměnil, byť nedůsledně, mužská zájmena ženskými a oslovení „chlapče“ nahradil neutrálním výrazem „lásko“. V této podobě se Básně dočkaly hned několika vydání. V osmnáctém století se vydavatelé postupně vraceli ke znění z roku 1609, ale náznaky homosexuality obsažené v básních nadále zakrývali, byť třeba jen matoucími názvy. Až Edmond Malone ve svém kritickém souborném vydání Her a básní Williama Shakespeara z roku 1790 vrátil Sonetům původní podobu. Nicméně Milenčin nářek zařadil na samý závěr svazku, až za sbírku Vášnivý poutník a báseň Fénix a hrdlička. V komentáři pak uvedl, že Sonety obsahují „sto dvacet“ (sic) básní určených muži. Tehdejší Anglie se těžko vyrovnávala s tím, že její velký bard psal milostné básně muži. Sám Malone se snažil utlumit skandálnost svého tvrzení poukazováním na to, že básník vlastně nevyjadřuje verši erotický vztah, ale v duchu doby skládá hold šlechtickému mecenáši.

Pochybnosti provázející Thorpovo vydání z roku 1609 vzbuzuje jak nezvyklý titul, tak i podivná dedikace. Mnozí kritikové navíc poukazují na řadu technických nedostatků a tiskových chyb, které toto vydání obsahuje. Dlouho proto přetrvával názor, že Thorpovo vydání je pirátské a že autor neměl vliv ani na složení svazku, ani na řazení a číslování jednotlivých básní. Kniha se tak stala jednou z největších záhad světového písemnictví, kterou se mnoho generací kritiků a komentátorů snaží rozlousknout. Životopisně orientovaní kritici pátrají po identitě pana W. H., dohadují se, kdo byla „černá dáma“ či básnický rival a jaký vztah měli k Shakespearovi. Numerologicky orientovaní kritici interpretují sonety ve shodě s čísly, jimiž jsou označeny. Řada vydavatelů a komentátorů navíc z uměleckých důvodů zpochybňuje Shakespearovo autorství básně Milenčin nářek a do svých vydání Sonetů ji ani nezařazují.

Pohled na Shakespearovy sonety se začíná proměňovat po roce 1986, kdy péčí Johna Kerrigana vycházejí v edici New Penguin Shakespeare Sonety společně s Milenčiným nářkem jako integrální součástí svazku. Textologické analýzy celkem věrohodně prokázaly, že autorem této básně je vskutku Shakespeare. Další kritická vydání (The Arden Shakespeare, The Oxford Shakespeare) v tomto duchu na Kerriganovo vydání navazují, navíc vyvracejí tradovaný názor, že Thorpovo vydání z roku 1609 bylo vydáním pirátským. Zdá se, že koncepce sbírky a řazení sonetů je dílem autora. Technické provedení včetně dedikace padá pak na vrub nakladateli, který knihu vydal v době, kdy byl Shakespeare mimo Londýn.

Tak jako Shakespeare ve svých dramatech dokázal staré formy a témata přetvořit v živoucí objevná díla, stejného zázraku se mu podařilo docílit v žánru lyrické poezie. Úzce vymezený prostor čtrnácti veršů sonetu, který jeho předchůdci i současníci naplňovali umně vystavěnými popisy, kázáními či chvalozpěvy, Shakespeare prohloubil, zdramatizoval, nabil nesmírným množstvím pocitů, nálad a protikladných vnitřních prožitků. Přestože zhusta využívá konvenčního poetického materiálu své doby – častými „hrdiny“ jeho sonetů jsou čas, láska, růže, hvězdy, oči, srdce, den, noc, světlo, tma, poezie aj. –, uvádí je do překvapivých souvislostí, konfrontuje je se soudobým světem financí, politiky, přírody či s filozofickými a náboženskými koncepty. Nebývale široký je přitom jeho výrazový rejstřík. Úchvatné poetické obrazy se v Sonetech střídají s pragmatickými glosami, vzletná abstrakta přecházejí ve výrazivo jadrné až obhroublé, zanícená vyznání se střídají s pocity nejhlubší skepse a deprese, patos se zlomí v ironii a humor, mýtus v lechtivou lascivnost. Navzdory této tematické i výrazové pestrosti má však sbírka soudržnost a pevný tvar. Jednotlivá témata se zrcadlí, proměňují, nahlížejí z nejrůznějších hledisek. Chceme-li, můžeme Sonety číst jako příběh básníka milujícího mladšího, snad urozeného přítele a současně i jistou „černou dámu“ pochybné pověsti, oba jsou mu spolu nevěrní a navíc se do jejich milostného trojúhelníku zaplete i básníkův konkurent. Omezit se při čtení sbírky na tento příběh by ovšem znamenalo nesmírné ochuzení. Jen u minima milostných sonetů v části věnované příteli autor vyjevuje pohlaví adresáta. Většina sonetů rod zamlčuje a odehrává se pouze ve vztahu „já“ a „ty“. Jejich hlavním hrdinou pak spíše než obtížně identifikovatelná, spílaná i opěvovaná milovaná osoba je básník sám a jeho rozjitřené nitro, které k nám ovšem promlouvá důvěrně známým hlasem našich vášní, našich pochybností, sebelásky i sebemrskačství. Shakespeare, dramatizátor našich emocí, tu s námi hraje mistrovskou hru, při níž nedořečenost, tajemnost básní nutí čtenáře aktivně dotvářet jeho poezii na podkladě vlastních emocí a vlastních zkušeností.

Milenčin nářek je pevnou součástí této hry. Příběh dívky zestárlé žalem, kterou svůdce získá tím, že jí věnuje dary a sonety od všech svých bývalých milenek, jimž zlomil srdce, není jen humornou parodií podobně laděných příběhů. Přes veškerou absurditu básni nechybí jímavost a vroucnost.

Shakespearovy sonety jsou knihou o lásce ve všech podobách. Nezáleží příliš na tom, zda jde o lásku legitimní či nelegitimní, hetero-, homo- či bisexuální, tragickou či komickou, duchovní či fyzickou. Důležité je, co láska s člověkem udělá, jak ji kdo prožívá. Shakespearovi se podařilo vyjádřit tuto tříšť pocitů způsobem vskutku mimořádným.

JIŘÍ JOSEK

Sonety čtou (či zpívají) přátelé a známí

1.   /upload/sonety/1_VS.mp3      Věra Slunéčková

2.   /upload/sonety/2_DF.mp3      Daniela Fischerová

11. /upload/sonety/11_HK.mp3    Hana Kofránková

13. /upload/sonety/13_VS.mp3    Věra Slunéčková

14. /upload/sonety/14_DF.mp3     Daniela Fischerová

15. /upload/sonety/15_VS.mp3    Věra Slunéčková

18. /upload/sonety/18.MP3          Zdeněk Beran

23. /upload/sonety/23_LV.mp3     Libor Vacek

39. /upload/sonety/sonet_39_ster1.mp3   Jiří Šlupka Svěrák (hudba a zpěv)

40. /upload/sonety/40_AV.mp3     Aleš Vrzák

42. /upload/sonety/42_AV.mp3     Aleš Vrzák

50. /upload/sonety/50_LD.mp3     Libor Dvořák

51. /upload/sonety/51_LD.mp3     Libor Dvořák

53. /upload/sonety/53.MP3           Jan Zelenka

66. /upload/sonety/66_ZS.mp3     Zdeněk Stříbrný

66. /upload/sonety/66_JS.mp3      Josef Somr

66. /upload/sonety/66IM.MP3       Irena Murray

67. /upload/sonety/66_JS.mp3      Josef Somr

67. /upload/sonety/67.MP3           František Fröhlich 

68. /upload/sonety/68.MP3           František Fröhlich 

71. /upload/sonety/71_JS.mp3      Josef Somr

72. /upload/sonety/72_JS.mp3      Josef Somr

73. /upload/sonety/73EK.MP3        Eva Kondrysová

74. /upload/sonety/74_JS.mp3      Josef Somr

75. /upload/sonety/sonet_75.mp3  Jiří Šlupka Svěrák (hudba a zpěv)

80. /upload/sonety/80JD.MP3         Jiří Dědeček

87. /upload/sonety/87_HK.mp3      Hana Kofránková

91. /upload/sonety/91.MP3            Dana Hábová

113./upload/sonety/113JS.MP3      Jiří Stránský

116./upload/sonety/116.MP3         Eva Kondrysová

124./upload/sonety/124.MP3         Jiří Josek

128./upload/sonety/128.MP3         Jana Mertinová

135./upload/sonety/135MF.MP3      Milan Friedl

136./upload/sonety/136MF.MP3      Milan Friedl

139./upload/sonety/139.MP3          Miroslav Jindra

Milenčin nářek /upload/sonety/Milnar.MP3  Josef Somr, Hana Kofránková, Aleš Vrzák (Křest knihy s Bubeníčky "Na prádle")