Shakespeare, William - Othello, benátský mouřenín / Othello, The Moor of Venice

Když na počátku 17. století Shakespeare Othella psal, literárním podkladem mu byla „Povídka o mouřenínovi“ z knihy italského autora Giraldiho Cinthia Sto povídek (Hecatommithi, 1566). Tento mravoučný příběh vypráví o tom, jak špatně skončí bílá dívka, pokud se zaplete s černochem. Přestože mnohé z původní látky Shakespeare přejal téměř doslova, podařilo se mu z tendenční historky vytvořit strhující drama plné výsostné poezie, humanistického cítění a plnokrevného života. Zároveň napsal dílo, které odráželo ducha své doby a ani po čtyřech stech letech nezestárlo. Jistě, žárlivost je stará jako lidstvo samo a xenofobie a rasismu neubývá. A násilí, které je provází, tvoří koneckonců dějiny světa. Pouze díky věčnému tématu by ale hra asi nepřežila. Od podobných příběhů se odlišuje hlavně tím, že ji vytvořil dramatik a básník, který ani toto černobílé téma nenahlížel černobíle.

Hra, jejímiž ústředními aktéry jsou černý velitel Othello, bílá Benátčanka Desdemona a zlovolný voják Jago, má charakter skvěle vystavěného napínavého příběhu, který s osudovou nevyhnutelností spěje k tragickému konci. A přece tato zdánlivě jednoduchá a přímočará historie, jakoby vystřižená z dobové „černé kroniky“, vyvolává dodnes řadu otázek. Může mladá dívka opustit dům svého otce a vzít si tajně staršího muže jiné pleti a jiné kultury, kterého miluje? Je Othello ušlechtilý a hrdý muž, nebo naivní zuřivec podléhající pocitům méněcennosti? Je Desdemona statečná žena, nebo rozmazlená a nevyzrálá dívka? Je Jago zosobněný ďábel, nebo má pro své jednání pádné důvody? Je dobro nevyhnutelně bezbranné vůči zlu?

Je jistě nemožné beze zbytku rozkrýt způsob, jakým dramatik učinil z druhořadé látky výsostné umění. Leccos ale napoví, když obě díla postavíme vedle sebe. Hlavním rozdílem je zřejmě to, že Shakespeare prvotní příběh problematizuje. Po vzoru učenců své doby, kteří v disputacích bourali středověká dogmata a snažili se při střetu rozličných názorů dobrat absolutní pravdy, nahlíží autor na téma hry i na postavy z různých hledisek, zbavuje je jednoznačnosti, uvádí pro jejich jednání polehčující i přitěžující okolnosti.

Othella vybavil oproti jeho literárnímu předobrazu řadou protikladných rysů, dal mu poněkud tajemný královský původ, vznešené vystupování, víru v křesťanského Boha, ale současně ho učinil starším a psychicky labilnějším. U Desdemony zdůraznil vášnivost a statečnost, ale současně jí dodal na nezralosti a lehkomyslnosti. Zatímco u Cinthia zinscenuje pobočník velitele svou léčku proto, že je beznadějně zamilován do Desdemony, Shakespearův Jago sice uvádí pro svou nenávist a mstu reálné důvody, ale jeho jednání řídí především žárlivost na vše krásné a ušlechtilé, co musí pošpinit a zničit, aby uspořádal svět podle svého obrazu. Zatímco Cinthio vidí vztah černého vojáka a bílé dívky negativně, Shakespeare proti zažitému stereotypu vyzdvihuje sílu lásky, schopné překlenout společenské předsudky. Zároveň si ale všímá i toho, že společnost, která je proti takovému nerovnovážnému svazku zaujatá, ho ve jménu „veřejného zájmu“ přijímá.

Protikladnost prvotního příběhu povýšil dramatik na princip celé hry a promítl ho do všech jejích rovin: do výstavby děje, charakteristiky postav i do jazykových prostředků. Vedle sebe zde stojí barva černá a bílá, dobro a zlo, světlo a tma, mládí a stáří, rozum a cit, zlá vychytralost a naivní dobrota, láska a nenávist, zájmy veřejné a soukromé, svět lidí a svět zvířat, křesťanská věrouka a barbarství, skutečnost a zdání, nadosobní ideály a účelový pragmatismus atd. Tématem hry v tom nejobecnějším smyslu je otázka, zda jsou či nejsou tyto rozpory jednou a provždy dané a zda existuje něco vyššího, co je spojuje či přesahuje.

Rozporuplný je v Othellovi i čas. Autor docílil dramatického spádu především tím, že oproti literárnímu pramenu zhustil děj do výrazně kratšího časového úseku. A tak se v jeho zpracování během necelých dvou dnů pobytu na ostrově Kypru vlivem ďábelského našeptávání intrikána Jaga stává z milujícího novomanžela vrah vlastní ženy. Současně udržuje autor věrohodnost rychlé proměny tím, že vkládá do replik svých postav údaje, které odměřují čas delší. Divák si ale nesrovnalosti ani neuvědomí. Podlehne iluzi času, který se zrychluje či zpomaluje podle subjektivního prožitku.

Jak proměnlivé vnímání času, tak i nejednoznačné charakteristiky jednajících postav vytrhávají diváka z pasivní role pozorovatele, přenášejí příběh hry z kulis reálného světa do jeho nitra a nutí ho interpretovat a hodnotit jednání postav podle svého vidění. Shakespeare převzal od Cinthia příběh i hlavní role, dal událostem pevnější řád a logiku, ale ponechal na divákovi, aby sám vynesl soud. I proto každý prožívá příběh po svém, i proto jen málokterá hra má tolik protichůdných kritických výkladů a komentářů jako tato.

Shakespearův Othello jistě není pouze napínavý příběh s tajenkou. Lze na něj pohlížet i jako na podobenství o pádu člověka, do něhož dramatik, který je vždy dalek přímých soudů, přece jen vložil své vnímání světa, své lidské cítění, svou výpověď. Othello patří do silně pesimistického období Shakespearovy tvorby. Nevíme, jaké důvody vedly dramatika k tomu, že kolem přelomu století opouští svůj původně renesančně sebevědomý a radostný pohled na svět. Snad nejistá politická situace v Anglii provázející konec vlády královny Alžběty I. a nástup nové dynastie v roce 1603, snad celková proměna klimatu společnosti, v níž se zavedený řád začíná bortit pod vzrůstající mocí kapitálu, možná nešťastná láska, nemoc, smrt otce či prostě krize středního věku. Jisté je, že ve hrách tohoto období vidí dramatik stále častěji svět „převrácený vzhůru nohama“, plný chorob, hnití a havěti, a zpochybňuje jeho trvalé hodnoty, víru v rozum, smysl lidské existence, dějiny.

Hledíme-li na Othella jako na Shakespearův komentář doby, pak titulní hrdina reprezentuje minulost, svět tradičních ctností, který je neschopný bránit se ziskuchtivým dobrodruhům současnosti, jaké reprezentuje Jago. Hledíme-li na hru jako na Shakespearovo etické vyznání, nacházíme v ní nejen na tehdejší dobu nebývale svobodomyslné přesvědčení o rovnoprávnosti všech lidí bez rozdílu ras a pohlaví, ale i silně skeptické hodnocení lidské povahy, v níž ve sváru dobra se zlem, šlechetnosti s malostí, upřímnosti s pokrytectvím se to lepší stává kořistí toho horšího. Shakespeare ale není staromilec ani nihilista. Střet Othella s Jagem je mu obrazem lidské duše, v níž každý z nás vede boj o sebe sama. Podobný ponor do duše člověka udělal autor v tragédii napsané bezprostředně před Othellem. Ale zatímco v Hamletovi autor ukázal, jak rozum ochromuje čin, v Othellovi cit a vášeň paralyzují rozum. Obojí vede ke stejně tragickým koncům.

V tragédii Othello dospívá dramatik k vrcholnému mistrovství výrazu. Jazyk je v této hře nejen prostředkem charakterizace postav, sledem básnických obrazů a jejich magických spojení s rytmem a melodičností, ale přímo nástrojem děje. Mocí slova získává Othello Desdemonu, v zmatení řeči se rozpadá jeho láska, rozbitím jazyka do nesouvislých výkřiků vrcholí jeho pád. Do sítí slov chytá Jago své oběti a vhodně voleným slovem zabíjí. Je tlumočníkem, který s každým mluví jeho jazykem, ale sám se za slovy skrývá, a když je nakonec odhalen, oněmí.