Shakespeare, William - Macbeth / Macbeth

V případě Macbetha je dobová aktuálnost spojena především s králem Jakubem I. Hrou ze skotských dějin chtěl dramatik oslavit nástup panovníka, který se stal navíc patronem jeho herecké společnosti. Látku čerpal zejména z Holinshedových Kronik Anglie, Skotska a Irska. Zde našel dva samostatné příběhy, které propojil, doplnil detaily z dalších zdrojů a přidal k nim scény a výjevy z vlastní invence. První příběh pojednává o šlechtici Donwaldovi, který z pomsty a na naléhání své ženy dal na svém hradě Forresu zabít krále Duffa a sám pak zabil opilé komorníky, na které vraždu krále svedl. Příběh o králi Macbethovi pak přebírá Shakespeare z kroniky takřka věrně, s mnoha detaily, ba až doslovnými citacemi, jak je tomu například u rozhovoru Macbetha a Banqua s čarodějnicemi či Mucduffa s Malcolmem. Několika drobnými, ale dosti významnými odchylkami od původní látky však dokázal učinit z torza příběhu o tyranském králi z jedenáctého století psychologické drama moderního člověka. Zatímco Holinshedův Macbeth svede v delším časovém úseku tři vítězné bitvy, Shakespearův Macbeth své hrdinské činy vykoná v jediném dni. Zatímco v kronice zabíjí Macbeth s Banquovou pomocí svého bratrance krále Duncana, slabého a neschopného panovníka, z pocitu oprávněné křivdy, Shakespeare motivuje vraždu zejména Macbethovou ctižádostí. Královraždu nechává dramatik jen na Macbethovi a jeho ženě nejen kvůli tomu, že spoluvina Banqua, legendárního předchůdce rodu Stuartovců, a tedy i krále Jakuba I., by byla z pochopitelných důvodů nepřípustná, ale rovněž proto, že chce veškerou pozornost soustředit na titulního hrdinu. U Holinsheda Macbeth po násilném nástupu na trůn deset let spravedlivě vládne, ale pak „ukáže svou pravou povahu“. Dá zabít Banqua a zmámen šalebným proroctvím „jisté čarodějnice“ v sedmi závěrečných letech své vlády nastolí teror. Nelítostně okrádá a likviduje skotské šlechtice. Zejména má spadeno na Macduffa, který se odmítl osobně účastnit výstavby hradu Duncinanu. Když pak Macbeth zjistí, že Macduff proti němu v Anglii hledá pomoc, oblehne jeho hrad a vyvraždí jeho rodinu i služebnictvo. Shakespearův Macbeth zažívá po vítězství krátké opojení slávou, které ho vybičuje k násilnému činu, nezadržitelně však ztrácí svou integritu a v rychlém sledu vrší jednu krutost na druhou. Přepracování epicky rozvětveného děje z pramenů v tematicky i časově sevřený dramatický tvar je metoda, kterou právě ve svých vrcholných tragédiích dovádí Shakespeare k mistrovství.

Téma násilného uchvácení trůnu může být chápáno jako další úlitba Jakubu I., který o tomto problému napsal dvě učená pojednání (napsal knihu i o jiném tématu hry, o čarodějnictví, s názvem Démonologie). Ve spojitosti s tzv „prachovým spiknutím“, odhaleným 4. listopadu 1605, při němž měl být vyhozen do povětří anglický Parlament i s panovníkem, se ale téma královraždy jeví v té době jako mimořádně aktuální. Narážka na toto spiknutí se zřejmě objevuje v hrubě komickém výstupu vrátného, který dramatik do příběhu připsal spolu s dalšími dramaticky účinnými výjevy, jako je Macbethovo vidění dýky, Macbethův hovor s Banquovými vrahy, zjevení Banquova ducha na hostině, druhá Macbethova návštěva čarodějnic, náměsíčné obcházení lady Macbeth a jiné. Od „prachového spiknutí“ se odvozuje i přibližná datace vzniku tohoto dramatického díla. Traduje se názor, že hra byla poprvé předváděna na královském zámku Hampton Court v létě 1606 a ve stejném roce se zřejmě objevila i v divadle Globe.

Macbeth je tragédií ctižádosti. V mnoha ohledech tak připomíná Shakespearovu ranou historickou hru Král Richard III. I Richard zatouží po trůnu a zmocní se ho násilím. Jeho ctižádost má sice psychologickou motivaci (vyrůstá i z jeho tělesného postižení), ale jinak je to člověk od začátku do konce jednoznačně zlý, který jde za svým cílem bez sebemenších výčitek svědomí. Dramatik tu vypráví příběh především politický, příběh o mechanismu moci a historické spravedlnosti, která časem napraví stav věcí lidských. Macbeth je jiný. Uvědomuje si až příliš dobře zvrácenost a dosah svého činu, a to už předtím, než se k němu po krušném vnitřním boji odhodlá. Podlehne pokušení, jež je silnější než on sám, a neodvratně se dostává do vleku následků. Macbeth je hra, v níž se základní dramatický konflikt odehrává v psychice titulní postavy. Dramatik tu vypráví příběh o přerodu uctívaného hrdiny v nenáviděného tyrana a snaží se dopátrat příčin takové proměny.

Shakespearova schopnost vyjadřovat paradoxy lidské existence dvojjediným jazykem básně a dramatu nachází v Macbethovi vrcholné uplatnění. Už od počátečního výjevu čarodějnic, volajících: „Děs je krása, krása děs!“, je nastoleno téma nejednoznačnosti. Protiklady splývají, nepřirozené se stává přirozeným, muž je obviňován ze zženštilosti a žena se chce svého ženství zbavit, zdání se stává skutečností a skutečnost zdáním. Stejně jako Duch zjevený Hamletovi mohl být pouhou chimérou, mohou být i čarodějnice, které Macbethovi vyjevují královskou budoucnost, pouze výplodem jeho fantazie zjitřené triumfálními pocity vítěze. Ve velkých Shakespearových tragédiích stojí vždy na jedné straně dvojznačnost vjemů, pocitů a slov a na druhé straně jednoznačný, nezvratný čin. Zatímco u Hamleta rozum ochromuje jeho schopnost jednat (nechce se nechat oklamat zdáním a potřebuje pro své konání důkaz) a Othello jedná v pominutí smyslů, oklamán Jagem, Macbeth podnícen dvojznačným proroctvím propadne klamu o své výjimečnosti a vědomě mystifikuje sám sebe. Svou vůli staví nad zákonitosti a řád světa, svými činy předbíhá čas, a když ho konečně dostihne určený úděl, uvědomuje si marnost a bezvýznamnost veškerého svého snažení. Pro Othella je smrt očistným vysvobozením z bludu, pro Macbetha trapným koncem nesmyslného života.

Život je pouhý stín, ubohý herec,

co chvíli křepčí, křičí na scéně

a zmlkne navždy. Je to historka

vypravovaná blbcem, ruch a vzruch

postrádající smysl.

Macbeth je hra, v níž je intenzita prožitku mezních dramatických situací umocněna silou básnického výrazu. V pochmurné scenerii skotských plání a vřesovišť, osamocených hradů plných temných zákoutí se v nočním čase při výkřicích nočních ptáků a za doprovodu hrozivého bušení na bránu odehrávají krvavé děje, které si netroufají na světlo denní. Do těchto kulis ze skotských balad umístil Shakespeare archetypální příběh, v němž svým současníkům varovně odhaloval běsy lidské duše a kterým dodnes ukazuje, jak se v člověku rodí zlo.