Shakespeare, William - Král Jindřich VIII. / King Henry VIII

Hra o anglickém králi, který z lásky k mladé ženě zavrhne královnu a změní státní náboženství, pojednává o věčném konfliktu mezi osobními touhami a nadosobními povinnostmi. Hrálo se: Městské divadlo Brno.

Stáhnout ukázku

Varianta:
Dostupnost Skladem Skladem Zvolte variantu
229 Kč 117 Kč od 117 Kč
Shakespeare, William - Král Jindřich VIII. / King Henry VIII

Hrálo se

Předmluva

Král Jindřich VIII. je pravděpodobně poslední hrou Williama Shakespeara. Její datace se vyvozuje z dochovaného dopisu jistého sira Henryho Wottona, který píše o tom, jak 29. června 1613 navštívil představení „nové hry“ o králi Jindřichu VIII. Z jeho líčení vyplývá, že představení to bylo majestátní a výpravné, ale nedohrálo se. Po výstřelu z děla, který uvítal příchod krále na slavnost v kardinálově paláci (toto efektní entrée si autor sám předepsal ve scénické poznámce), se od papírové ucpávky hlavně vzňala došková střecha divadla, což hrou zaujatí herci i diváci postřehli až příliš pozdě. Během hodiny shořelo divadlo The Globe (Svět či Zeměkoule) do základů.

#ShowMore#

Jiná událost posunuje dobu vzniku hry ještě o pár měsíců dříve. Je totiž dost možné, že Shakespeare napsal hru na zakázku; měla přispět k bombastickým oslavám sňatku mezi princeznou Alžbětou, dcerou krále Jakuba I., a představitelem unie německých kalvinistických knížat, princem Friedrichem Falckým, budoucím českým „zimním králem“. Představení, plánované na 16. února 1613, bylo ale zrušeno a nahrazeno nějakou jinou, údajně ještě „radostnější podívanou“. Neexistuje žádný věrohodný doklad o tom, že chystaným představením byl Král Jindřich VIII., řada okolností tomu ale nasvědčuje. Bylo by jistě příhodné oslavit zmíněnou událost protestantského sjednocení hrou o králi, který zpřetrhal svazky s papežem a stanul u zrodu moderní protestantské Anglie, hrou, která vrcholí narozením slavné princezniny jmenovkyně, příští Alžběty I., jež se tak výrazně zasloužila o rozkvět a blaho země. S danou příležitostí by jistě ladil i výpravný ráz hry, která nabízí scény a ceremonie vskutku královské podívané, jakými jsou dvorská slavnost u kardinála, soudní stání, popravčí i korunovační průvod a nakonec i velkolepé křtiny novorozené princezny.

S výjimkou období vlády Jindřicha VII. obsáhl Shakespeare svými hrami souvislý úsek anglických dějin od konce vlády dynastie Plantagenetů po narození Alžběty. Historická dramata vznikala v různých obdobích jeho tvorby a jejich styl i pojetí se vždy liší podle toho, jak se v průběhu let vyvíjelo dramatikovo vidění světa a proměňovaly jeho výrazové prostředky. V první historické tetralogii z raného období autor přechází od rozmáchle kronikářského pohledu na anglické dějiny (tři díly Jindřicha VI.) ke hře soustřeďující se na titánskou titulní postavu (Richard III.) – sevřenou formou senekovské tragédie připomíná hra jinou krvavou tragédii tohoto období, Tita Andronika. Druhá historická tetralogie, napsaná mezi lety 1596 až 1600, začíná dramatikovou nejpoetičtější „historií“ Kráíl Richard II. Lyricky jímavý portrét panovníka zachyceného v krátkém období jeho vrcholu a pádu obsahuje mnoho ozvuků tragédie Romeo a Julie, která vznikla ve stejné době. Líčení událostí za vlády prvního Lancastera (dva díly Jindřicha IV.) zas v bohaté fresce lidských typů a různých prostředí v mnoha směrech, a hlavně v podobě bonvivánského rytíře Johna Falstaffa, předznamenává komedie autorova vrcholného období. Rozporuplný pohled na národního spasitele v autorově nejepičtějším dramatu Král Jindřich V. zas ukazuje cestu k budoucím vrcholným tragédiím. Je zajímavé, že v politicky ožehavé době na sklonku vlády Alžběty I., kdy se řešil i neřešil problém nástupnictví na anglický trůn, a v prvních letech vlády Jakuba I., který chtěl v Anglii obnovit absolutistickou vládu, se Shakespeare přímému zpodobení nedávných dějin Anglie nevěnoval. Své občanské a politické postoje vyjadřoval v příbězích a legendách z odlehlých míst a časů, jako tomu bylo například ve hrách Julius Caesar, Hamlet, Macbeth aj.

Králem Jindřichem VIII. se Shakespeare k žánru historického dramatu asi po čtrnácti letech vrátil. Někteří shakespearologové se domnívají, že jde o hru příležitostnou, která obsahuje sice skvělá místa, dobře vykreslené postavy a nádherné monology, ale postrádá jednotnou koncepci. Na podkladě různých textologických a stylistických rozborů pak vyvozují, že hra vznikla společným autorstvím s Johnem Fletcherem, se kterým skutečně Shakespeare na sklonku své tvůrčí dráhy napsal hru Dva vznešení příbuzní (The Two Noble Kinsmen, 1613). Jiní naopak tvrdí a dokládají argumenty, že Fletcherův vklad, pokud vůbec existoval, byl pouze nepatrný a že hra je tedy pevnou součástí kánonu Shakespearových děl.

Podobně jako u ostatních historických her z anglických dějin jsou i v tomto případě autorovi hlavním pramenem Holinshedovy Kroniky (Chronicles, 1577). Z nich čerpá látku pro první až čtvrté jednání, pro jednání páté mu jsou předlohou Skutkové a památky těchto neslavných a nebezpečných dní (Actes and Monuments of These Latter and Perillous Days, 1563), protikatolický spis náboženského reformátora Johna Foxe. S prameny autor nakládal vždy dosti volně. V zájmu dramatického spádu děje události zhušťoval, vytvářel dojem dvojího času, dramatického a reálného, v zásadě ale vždy dodržoval historickou chronologii. V této hře však s historickými fakty manipuluje mnohem volněji než kdykoli předtím. Z pečlivě prostudovaných pramenů vybírá sice mnohdy až doslovné citace, ale občas je podsouvá jiným mluvčím, události zhruba dvaceti pěti let (od setkání dvou králů na Brokátovém poli v roce 1520 až po Cranmerovo předvolání před tajnou radu snad v roce 1544) přeskupuje a předvádí v souvislém sledu především na podkladě svého osobitého vidění a dramatického záměru. Mnoho důležitých skutečností z tohoto období v životě krále Jindřicha VIII. přitom zcela vynechává. Takto promyšlená výstavba hry sotva může svědčit o autorově nekoncepčním přístupu.

Hra nemá stěžejního protagonistu. Titulní postava krále Jindřicha VIII. je v pozadí a z něj pak vstupuje do konfliktů s těmi, kteří vždy po určitou část hry ovládají scénu. A přece je právě postava krále určující. Nese v sobě totiž základní téma hry, věčný rozpor mezi osobními touhami a nadosobními povinnostmi. Podléhá-li král po jistý čas ve své ješitnosti vlivu zlovolného našeptávače kardinála Wolseyho a je-li po jistou dobu schopen tolerovat, ba i zaštiťovat bezpráví vůči vévodovi z Buckinghamu, svědčí to jistě o jeho lidských slabostech. Když pro krásnou mladou dívku zavrhne svou královskou manželku, jež mu sice stála po boku řadu let, ale nedala mu syna, pocity viny se v něm mísí s vědomím zodpovědnosti panovníka, který ví, že pokud nedá Anglii mužského dědice, může země, jíž zajistil mír, opět upadnout do války. Při zúčtování s Wolseym i při obraně arcibiskupa canterburského zosobňuje pak historickou spravedlnost, k níž se musel klopotně dopracovat. A když mu jeho duchovní rádce arcibiskup Cranmer ve svém proroctví pomůže překonat zklamání z toho, že se nedočkal mužského potomka, smířený a triumfující král stojí v úžasu nad zázrakem lidského zrození a s důvěrou hledí do budoucnosti. Stejně jako král i ostatní velké postavy hry postupují od chybování k prozření, cestou od každodennosti k věčnosti. Zprvu prchlivý vévoda Buckingham jde k popravě s pocity morální převahy. Kardinálu Wolseymu se po střemhlavém pádu dostává milosti zmoudření. Královna Kateřina, zavržená a pokořená, odchází ze života korunována vínkem božské milosti za zvuků rajské hudby, zatímco světskou korunovaci její sokyně (zařazenou ahistoricky do těsného sousedství) ukazuje autor jako pompézní událost provázenou bujarou a trochu přisprostlou lidovou veselicí.

Král Jindřich VIII. je politické drama. Nahlíží do zákulisí moci, popisuje věrně praktiky a intriky těch, kteří řídí věci veřejné. Zároveň ale poukazuje na bezmoc mocných tváří v tvář nevyzpytatelnému osudu a nezbadatelné logice historického vývoje. Shakespeare nezapomíná ani na dalšího protagonistu historie. Tři pánové, kteří vstupují do hry jako chór a s velkou znalostí věci komentují dějinné události, nepomáhají pouze divákovi orientovat se v příběhu. Jsou to představitelé lidu, té věčně přítomné a stejně jako osud nevyzpytatelné masy, před níž a pro niž se celé to politické divadlo odehrává.

I ve hře Král Jindřich VIII., jako u všech předchozích historických dramat, se odrážejí postupy, k nimž v procesu tvorby autor dospěl. Shakespearova pozdní díla, nazývaná romance, charakterizuje odklon od reality k pohádce, od psychologie k symbolu, od historie k mýtu. Vyznačují se též poselstvím naděje a optimismu. Jako by autor, který rozpoznal, prožil a popsal mechanismy lidského žití, přešel od divadla sebepoznání k divadlu, jehož cílem je povznesení mysli. Vrací-li se Shakespeare ve své poslední hře zpět k historické realitě, není to už pouhé mapování dějin či pozvedání varovného prstu historie k současníkům. Na příběhu z anglických dějin vykresluje svou vizi historie jako procesu, který přes přehmaty a pády omylných a křehkých jednotlivců směřuje k obecnému blahu.

JIŘÍ JOSEK 

Doplňkové parametry

Kategorie: W. Shakespeare
Záruka: 2 roky
Autor: Shakespeare, William
Překlad: Jiří Josek
Rok vydání: 2001
EAN: 978-902639-9-4
ISBN: 80-902639-9-2
Typ vydání: zrcadlové