Shakespeare, William - Komedie omylů / The Comedy of Errors
Ztřeštěná komedie o zmatcích a omylech, které v jednom odpoledni rozvrátí poklidné městečko. V dokonale vystavěné frašce o lásce a nevěře, poctivosti a zlodějině hrají hlavní roli záměny dvojčat pánů a sluhů a jejich ženských protějšků. Váz. 128 stran, 198 Kč. Hráílo se v Městském divadle Most.
Hrálo se
- Divadlo: Most - Městské divadlo v Mostě, Premiéra: 27.09.2013 , Derniéra: 01.10.2015, , (odkaz na stránky divadla)
- Divadlo: Londýn - National Theatre LIVE - kino AERO Praha, Premiéra: 01.03.2012 , Derniéra: 01.03.2012, , (odkaz na stránky divadla)
Předmluva
Komedie omylů je jedna z prvních Shakespearových her. Jako jediná má slovo „komedie“ ve svém názvu a z dramatikových her je nejkratší. Její přesná datace není známá, ale vznikla pravděpodobně mezi lety 1590 až 1593. Poprvé se zřejmě hrála 28. prosince 1594 na londýnské právnické koleji Gray’s Inn, a je dokonce možné, že byla napsána na objednávku pro toto učené publikum. Tiskem vyšla až v souboru třiceti šesti Shakespearových dramat, v tzv. foliovém vydání z roku 1623.
#ShowMore#
Přímým pramenem byla autorovi fraška Menaechmové římského dramatika Tita Maccia Plauta (asi 254 př. n. l. – 184 př. n. l.). Z té převzal Shakespeare příběh dvou bratrů, dvojčat, kteří shodou neblahých okolností jsou od sebe jako nemluvňata odděleni. Hra začíná ve chvíli, kdy se jeden z nich objeví ve městě, kde ten druhý už řadu let žije jako ctěný občan. Omyly a zmatky, které vzejdou z jejich vzájemné podobnosti, rozvrátí rodinné vztahy i klid a mír v dosud pokojném městě. Podle Plautovy hry Amfitryon přidal Shakespeare k postavám dvou nerozeznatelných pánů postavy dvou identických sluhů. Oproti pramenům navíc k manželce připsal její sestru. Symetrickým rozšířením postav si tak vytvořil půdu pro násobení ztřeštěných situací i pro obohacení hry o témata lásky a žárlivosti. Připsáním postavy zlatníka doplnil hru o aktuální téma obchodu a peněžních vztahů. Jeho dalším přínosem oproti zdrojové látce bylo to, že rozvernou frašku zasadil do rámce pateticky romantického příběhu Egeona a Emilie. Inspirací mu byl nejspíš příběh o Apollonovi Tyrském obsažený ve sbírce Milencova zpověď (Confessio Amantis, 1390) básníka Johna Gowera (asi 1330–1408). Nepominutelným zdrojem odkazů, citací, ale rovněž oporou pro stěžejní téma hry byl Shakespearovi Nový zákon. Zřejmě v něm našel důvod, proč přenesl dějiště hry z Plautova Epidamna do Efezu, o kterém se v Listě Efezským mluví jako o městě hříchu a zatemnělosti mysli.
Jak je vidět, Shakespeare už na počátku své tvorby přetvářel zdrojové texty výrazně a osobitě. Je ale možné, aby z takto nesourodé směsice pramenů vznikla hra, která má hlavu a patu? Řada kritiků devatenáctého a první poloviny dvacátého století si to nemyslí. Zazlívají autorovi, že spojil nespojitelné a až příliš překročil meze věrohodnosti. Divák se skutečně musí vyrovnat nejen se zdvojením hlavních postav, ale neměl by se divit ani tomu, že dvojčata jsou stejně oblečená a mají stejná jména. Zdravý úsudek, s jehož pomocí by se leckteré omyly ve hře snadno vyřešily, zde ustupuje komické víře v nadpřirozené síly. Podobně přitažený za vlasy je i příběh tragického rozchodu a sladkobolného znovunalezení obou rodičů. A přece patří Komedie omylů k jedné z nejvtipnějších a divácky nejúspěšnějších autorových her. Zejména v poslední době, kdy požadavek čistoty žánru už není tak silný jako dříve, sklízí tato komedie ocenění i u kritiků. Řadí se tak k těm Shakespearovým hrám, které takříkajíc předběhly svou dobu, protože obsahují zárodky divadelních postupů (zcizující momenty, absurdní komiku, postmoderní poetiku), k nimž divadlo dospělo mnohem později.
Shakespearovi se podařilo dát mnohdy klišovitým a stereotypním postavám dramatických předloh životnost a sjednotit nesourodé prvky nosnými tématy. Zatímco u Plauta jsou postavy obou pánů nástroji komické zápletky a jsou charakterizovány především situacemi, ve kterých se ocitnou, Shakespeare jim vtiskl osobitost a duši. Ze dvou pánů věnuje Plautus pozornost spíše starousedlíkovi a škodolibě vrší příkoří, kterým postava musí čelit. Shakespeare nahlíží pod sebevědomou slupku tohoto váženého občana a odkrývá jeho horší stránky. Na rozdíl od Plauta se více zaměřil na nově příchozího Antifola Syrakuského. Není obtížné si představit, že při popisu mladého muže, jenž se ocitá ve velkém rušném městě, které ho naplňuje úžasem a připravuje mu neustálá překvapení, čerpal dramatik ze své vlastní nedávné zkušenosti, kdy sám opustil rodinu ve Stratfordu a přišel za divadlem do Londýna. Snad odtud také pramení hlavní téma celé hry, jímž je otázka hledání sama sebe. Záměna identity může sice vést ke komickým, absurdním situacím, stát se zdrojem až třeskutého humoru, přivádět postavy na pokraj šílenství, ale dramatik neopomíjí ani chvíle smutků a nejistot, kdy hrdina jako „kapka v moři“ ztrácí sebe sám, nebo naopak momenty extatického vytržení, kdy s novou láskou sám sebe nachází.
Láska, manželství a žárlivost jsou další témata, která výrazně přerůstají výchozí text. U Plauta vystupují dva ženské stereotypy: manželka jako žárlivá semetrika a ziskuchtivá kurtizána. Shakespeare paletu ženských postav rozšířil o sestru Lucianu a abatyši. Pomohl tak nejen zvýraznit zápletku komediálního žánru, ale připravil si půdu i pro závěrečný happy end. Spojení tématu lásky a žárlivosti s tématem ztráty identity patří navíc k myšlenkově nejobsažnějším a básnicky nejpůsobivějším pasážím hry.
Výraznými představiteli žánru frašky jsou v této hře postavy obou sluhů, dvojčat, nesoucích shodné jméno Dromio. Ať už se v té popletené komedii dostanou pod ruku toho či onoho pána, jejich úděl je pokaždé stejný: slíznou pár facek a kopanců. Nezbývá jim než se bránit humorem, který se v jejich podání dostává místy až do značně drsných a někdy i vzdorovitých poloh. Protože autorovy sympatie bývají často na straně těch slabších, vtipem a rozumem sluhové své pány mnohdy předčí.
Velkou roli ve hře přisoudil Shakespeare sugestivnímu prostředí životem kypícího města s jeho svéráznými komickými postavami. Od nich se jako všemocný vládce nad životem a smrtí občanů odlišuje postava vévody. V dramatickém závěru, kdy zmatky vrcholí a původně rodinný příběh přerůstá ve veřejný rozvrat, má právě on přinést řešení – a selhává. Naštěstí se ale v tu chvíli ocitnou obě dvojice dvojčat tváří v tvář, a záhada je vyřešena. Hrozba smrti je zažehnána, páry se šťastně najdou a vše skončí dobře, jak se na komedii sluší.
Při adaptaci klasického antického textu volil dramatik klasickou metodu zachování tří dramatických jednot: místa, času a děje. Lze si představit, že celý děj hry probíhá v reálném čase na náměstí se třemi domy. I přes žánrovou rozpolcenost tak hra dostává pevný tvar. Stejné tvůrčí metody Shakespeare použil až ve své poslední samostatné hře, v komedii Bouře, napsané o mnoho let později. Je zajímavé, že obě hry spojuje nejen stejná tvůrčí metoda, ale rovněž až pohádkově šťastný konec, odkazy na magické síly a především pocity smíření a odpuštění, které jsou charakteristické pro celou závěrečnou etapu Shakespearovy tvorby.
Komedie omylů je pozoruhodná raná Shakespearova hra, která balancuje na hraně mezi odvázanou fraškou a sentimentální pohádkou a jen díky autorovu básnickému a dramatickému nadání nesklouzne ani na jednu stranu. Citlivé dojme, hloubavé donutí k zamyšlení, ale každého pobaví.
JIŘÍ JOSEK
Doplňkové parametry
| Kategorie: | W. Shakespeare |
|---|---|
| Záruka: | 2 roky |
| Autor: | Shakespeare, William |
| Překlad: | Jiří Josek |
| Rok vydání: | 2012 |
| EAN: | 978-80-86573-31-1 |
| ISBN: | 978-80-86573-31-1 |
| Typ vydání: | zrcadlové |