Shakespeare, William - Dvanáct nejlepších her 1

První svazek zahrnuje hry napsané a provozované v první polovině Shakespearova života v době vlády královny Alžběty I., tedy v období vrcholné renesance, kdy ve středu autorova zájmu byl člověk se všemi svými přednostmi i chybami, hledající řád světa a své místo ve společnosti. Svazek obsahuje hry různých žánrů (historie, komedie, tragédie), jimž je společný v zásadě pozitivní pohled na svět i víra v lidské hodnoty. Autorský jazyk je průzračný, obsahuje škálu stylů od vysoce poetických po zemité lidové polohy, mísí se tu tragika a humor. Veršová forma je převážně pevná, artistní, veršové a prozaické pasáže se odlišují podle svých přesně vymezených funkcí.

William Shakespeare patří k teprve druhé generaci tvůrců obrozeného divadla novověku. Humanistický a renesanční návrat ke kořenům kultury oživil zájem o antiku a v Anglii začaly brzy vznikat hry čerpající jak z tradic antického, tak i středověkého světského a náboženského divadla. Shakespearovi se zázračně podařilo přetvořit impulzy načerpané z mnohdy neumělých výtvorů jeho bezprostředních předchůdců v díla trvalé hodnoty.

Rozvoj renesanční kultury v Anglii byl silně ovlivněn i procesem anglické reformace. Odluka od Říma a ustanovení anglikánské církve Jindřichem VIII. měly obrovský dopad na atmosféru ve společnosti i přímo na divadlo. Náboženské příběhy byly postupně vytlačovány, až převládlo divadlo ryze světské. Potulní kejklíři a herci našli své aristokratické patrony a postupně se zprofesionalizovali na stálých scénách. Netrvalo dlouho a divadlo se stalo nejdůležitějším komunikačním médiem společnosti. Na divadelních prknech se před publikem, čítajícím až několik tisíc hlav, den co den reflektovaly nejpalčivější problémy doby, střetávaly protikladné pohledy na svět, a dokonce se divadlo stalo i přímým nástrojem politického boje. To vše navzdory přísnému dohledu státní cenzury a útokům puritánských měšťanů, kteří divadlo nenáviděli. Duchovní přerod, který provázel nastartovanou přeměnu provinční aristokratické Anglie v moderní světovou mocnost, našel v tehdejším divadle, a zejména pak v dramatech Williama Shakespeara, svůj působivý odraz.

Den dramatikova narození se tradičně odhaduje na 23. 4. 1564 (podle data křtu 26. 4. a ve shodě s datem úmrtí 23. 4. 1616). Otec, John Shakespeare, byl rukavičkář. Ve třiceti letech si vzal Mary Ardenovou, sečtělou a poměrně vzdělanou ženu, která mohla svůj původ odvozovat od anglosaských předků. Ardenský les, nesoucí její rodné jméno, se nacházel na sever od Stratfordu. Shakespearovi rodiče byli, jak se podle zachovaných dokladů jeví, věřící katolíci. Nicméně ještě než se William Shakespeare narodil (jako prvorozený syn, ale čtvrté dítě v rodině, dvě sestry zemřely krátce po narození), zažili trojí změnu oficiálního náboženství v zemi. Královna Alžběta na počátku své vlády katolíky tolerovala, a tak mohl John Shakespeare bez velkých potíží budovat svou kariéru zámožného a ctěného měšťana. Stal se radním města Stratfordu a vypracoval se až na rychtáře. V souvislosti s rostoucím ohrožením ze strany katolického Španělska a po náboženských nepokojích v zemi začínala ale státní moc násilně na občanech anglikánské vyznání vynucovat a katolíci museli svou víru skrývat. Ještě jako chlapec byl William Shakespeare svědkem postupného úpadku otcovy kariéry. Otec se zřejmě zapletl do nelegálního obchodu s vlnou a byl pronásledován tajnou policií. Byl šikanován i za svou víru. Postupně rozprodával majetek, zchudl a syna zřejmě z finančních důvodů vzal nakonec ze školy místo v šestnácti už ve čtrnácti letech. Na příkladu svého otce poznal budoucí dramatik zvraty osudu. Zkušenost s tím, jak se jeho rodiče i učitelé museli sklánět před státní mocí, mu mohla vnuknout základní téma jeho her, jímž je rozpor mezi zdáním a skutečností, přetvářkou a pravdou. Škola, kde běžnou vyučovanou látkou byly antické texty, ho seznámila s Ovidiem, Plautem, Senekou, Plútarchem a dalšími autory, z nichž posléze čerpal. Školní řečnická cvičení, v nichž se k pravdě dospívalo střetáváním různých hledisek, podnítila i jeho metodu psaní. Právě schopnost působivě a přesvědčivě vyjádřit vzájemně protikladné názory a neustrnout na dogmatu nabíjí Shakespearovy hry dynamičností a dává jim jejich všeplatnost a nesmrtelnost.

Co dělal William Shakespeare do svých osmnácti let, není známo. Snad byl vychovatelem ve šlechtické rodině. V osmnácti letech si spěšně bere o osm let starší Anne Hathawayovou, která mu za šest měsíců po svatbě porodí dceru Susannu a rok nato pak dvojčata Hamneta a Judith. Další písemné zmínky o něm se objevují až v roce 1592. Dramatik Robert Greene zaútočil na jakéhosi mladého nedovzdělaného pisálka, „který se dnes tváří, že je jediný Shake-scene v zemi“. Je to jen doklad toho, že už v roce 1592 byl Shakespeare v Londýně autorem, který budil oprávněnou pozornost. Lze se však pouze dohadovat, jakými cestami se k divadlu a psaní dostal.

V první fázi tvorby (1588–1595) si Shakespeare vyzkoušel své síly na různých žánrech: historii, tragédii i komedii. V obsáhlé tetralogii (trojdílný Král Jindřich VI.  a Král Richard III. ) zmapoval historii „válek dvou růží“, Yorků a Lancasterů. Shakespeare zde nahlíží na dějiny jako na nekonečně se opakující proces boje o moc. Zatímco první tři díly jsou psány rozmáchlým kronikářským způsobem, Král Richard III.  se soustřeďuje na příběh o vzestupu a pádu titulního hrdiny. Hra je postavena na půdorysu senekovské tragédie, přebírá i postupy lidového divadla a je zde i patrná inspirace dramaty slavného Shakespearova současníka Christophera Marlowa. Shakespeare ale dodal postavě zlosyna motivaci jednání, vybavil ji humorem, hereckým šarmem, a vytvořil tak postavu rozporuplnější, složitější a pravdivější, než byly její předobrazy. Současně se mu v dramatu podařilo vykreslit pochmurný obraz světa vydaného napospas dravé moci. K historickým hrám raného období býv. někdy řazen i Král Jan, příběh Jana Bezzemka.

Zřejmě první Shakespearovou tragédií byl Titus Andronicus, hra, která vychází ze senekovské „tragédie pomsty“. Je postavena na protikladech dobra a zla, civilizace a barbarství a obsahuje scény plné krutosti a násilí. Hra, která kritikům 19. století připadala už zastaralá, se bohužel v dnešním světě jeví až nepříjemně aktuální. Žánr komedie otevírá Komedie omylů, variace antické plautovské veselohry, kde autor oproti svému literárnímu zdroji násobí postavy a dramatické postupy, a tím i zmatky na scéně. Netypicky zde dodržuje jednotu místa, času a děje, a je tak schopen dát této až nevázané taškařici řád i smysl. Dva kavalíři z Verony  a Marná lásky snaha  jsou naopak komedie romantické.

Divadelně nejvděčnější a dodnes jednou z nejvíce uváděných komedií raného období je Zkrocení zlé ženy. Shakespeare si zde zvolil věčné i vděčné téma boje mezi mužem a ženou a vtělil ho do atraktivní podoby divadelní frašky. Spíše než jedno či druhé pohlaví je zde ale vysmívána obecně lidská hloupost, jalovost a neupřímnost.

V roce 1595 se stal Shakespeare hercem, autorem a spolupodílníkem divadelní Společnosti lorda komořího. Tři hry rozdílných žánrů ho v krátké době učiní nejuznávanějším dramatickým autorem své doby: tragédie Romeo a Julie, komedie Sen čarovné noci  a historická hra Král Richard II.  V nich se Shakespeare zaskví nejen jako dramatik, ale současně i jako úchvatný lyrický básník.

Přestože je Romeo a Julie  tragédie, je to příběh mladý, stranící životu a až do svého tragického zlomu velice zábavný. Tragický závěr vrcholí očistnou katarzí. Navzdory nenávisti starců se zde totiž milostný cit dvou mladých lidí ukazuje jako nejvyšší hodnota, kterou ani smrt nedokáže zahubit.

Podobné východisko jako tragédie Romeo a Julie, tedy bránění rodičů lásce jejich dětí, má i komedie Sen čarovné noci  (tradovaný název Sen noci svatojánské  pomíjí skutečnost, že se příběh hry výslovně odehrává v noci z 30. dubna na 1. května). Namísto citu až za hrob je zde ale láska zobrazena jako hra přechodných vášní podléhající čarovným silám. V této rozverné a současně nanejvýš poetické komedii, v níž se mistrně podařilo propojit domácí folklorní tradici s antickou klasikou i lidovou burleskou, vytvořil Shakespeare působivou divadelní metaforu věčně proměnlivého světa. Král Richard II. , Shakespearovo nejpoetičtější historické drama, je první částí druhé historické tetralogie, kterou v průběhu 90. let doplní dvoudílný Král Jindřich IV.  (1596–1597) s nezapomenutelnou postavou zpustlého rytíře Falstaffa, a vlastenecky pojaté drama Král Jindřich V.  (1599).

V srpnu 1596 Shakespearovi umírá jeho jediný syn Hamnet ve věku jedenácti let. Lze se jen dohadovat, jak těžce dramatik tuto ztrátu nesl, ozvuky osobní tragédie jsou ale v jeho následující tvorbě patrné. Téhož roku kupuje svému otci šlechtický titul a rodině ve Stratfordu pořídí a zrenovuje dům. Jako by se tak snažil vykoupit z domácích závazků. V následujících letech do přelomu století dokončí svou druhou historickou tetralogii, napíše valnou část zřejmě auto biograficky laděných Sonetů  (které knižně vyjdou až v roce 1609) a vytvoří své vrcholné komedie: Benátský kupec, Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí?, Veselé paničky windsorské  a Večer tříkrálový. Tyto komedie spojuje nesmírná jazyková pestrost, výrazná individualizace postav, působivé propojování a kontrastování dějových pásem, které z různých úhlů osvětlují a zrcadlí témata hry. Do většiny z těch to komedií však vedle veselí a rozvernosti začínají pronikat tóny smutku a melancholie.

Benátský kupec, napsaný zřejmě v roce 1597, je hrou kontrastů, ve které romantická pohádka stojí proti tvrdé realitě a kde nic není takové, jaké se zprvu jeví. Nebývalá velkorysost, s níž titulní postava kupec Antonio obětuje lehkovážnému mladíkovi své peníze a málem i život, může zakrývat utajovanou homosexuální lásku. A ústřední postava hry, Žid Šajlok, v Shakespearově pojetí staví na hlavu zažitý antisemitský stereotyp. Z vysmívané figurky lakotného a krutého Žida dokáže dramatik vytvořit člověka, který vehnán do kouta brání svou lidskou důstojnost.

Veselé paničky windsorské  je komedie, v níž se autor vrací z dalekých zemí do současné Anglie zalidněné nejroztodivnějšími lidskými typy. Hra napsaná převážně prózou vznikla údajně na přání samotné královny Alžběty, aby Shakespeare napsal hru o zamilovaném Falstaffovi. Přes svůj příležitostný ráz je to hra nebývale vděčná a často hraná. Snad i proto, že na rozdíl od jiných komedií tohoto období je především laskavá. Potrefenému antihrdinovi zde nehrozí nic horšího než výprask a ostuda.

Dne 12. dubna 1599 se na jižním břehu Temže otevírá nové divadlo Globe  Shakespearovou tragédií Julius Caesar. Shakespearův život a jeho tvorba tím vstupují do své druhé poloviny.

JIŘÍ JOSEK