Shakespeare, William - Bouře / The Tempest

Peripetie Shakespearova myšlenkového a uměleckého vývoje jsou v podivuhodném souladu s událostmi v jeho zemi. Po zlatém alžbětinském věku přes neklidné období související se změnou dynastie nastává s příchodem krále Jakuba I. krátké období klidu a míru. Shakespeare, který v předcházejících dramatech Timon Athénský a Coriolanus zobrazil svět i člověka v těch nejtemnějších barvách a intuitivně naznačil příchod společenských zvratů a občanské války, se na sklonku své tvůrčí dráhy vrací od bídy rozvráceného světa do bezpečí lidského nitra, do říše snů a fantazie. Proměna jeho poetiky souvisí do jisté míry i se změnou vkusu diváků a inscenačních možností. Shakespearova herecká společnost se v roce 1603 dostává pod přímou patronaci krále Jakuba I. „Služebníci krále“ sice nadále vystupují v otevřené poloaréně Globe (Svět) v „zábavní čtvrti“ na jižním břehu Temže, ale stále častěji hrají i v uzavřených prostorách divadla Blackfriars (U Černých bratří, od roku 1608), královského paláce i jinde převážně pro vybrané aristokratické publikum, které si žádá efektnějšího scénického provedení nových kusů s bohatším využíváním hudby a tance. Hrou, která vyhovovala vkusu náročného publika, je právě Bouře. Toto drama je zároveň poslední, které Shakespeare píše jako člen herecké družiny, neboť se za krátký čas po jeho napsání (na přelomu let 1610 – 1611) stěhuje natrvalo z Londýna do rodného Stratfordu nad Avonou, kde v roce 1616 umírá.

Bouře na rozdíl od většiny Shakespearových her nemá zřejmě žádný přímý pramen. Přesto se do ní promítá řada vlivů, jak literárních, tak mimoliterárních. Toto dílo může být přímou reakcí na ztroskotání a zázračnou záchranu anglické lodi Sea- Adventure (Mořské dobrodružství) v roce 1609 na Bermudách při cestě do první trvalé anglické osady ve Virginii v Novém světě: událost byla popsána přímými účastníky, z nichž některé snad Shakespeare i osobně znal. Další inspiraci pak mohl čerpat z dobových literárních a dramatických ohlasů na zámořské plavby, například z italské commedia dell’arte, v níž se objevovaly příběhy o ztroskotancích a jejich osudech, o opilých námořnících a jejich setkáních s domorodci, o divém muži i kouzelníkovi na pustém ostrově. Zdá se, že dramatik ve hře i nepřímo cituje z eseje „O kanibalech“ Michela de Montaigne. Uvedené okolnosti se podílely na vzniku hry, která je tematicky vystavěna na kontrastech přírody a civilizace, přirozenosti a zvrácenosti, skutečnosti a snu. Taneční a písňová intermezza z ní pak dělají hru výpravnou a obřadní.

Existují písemné doklady o tom, že se Bouře hrála 1. 11. 1611 na královském dvoře před králem Jakubem I. a v letech 1612 a 1613 provázela zásnuby a sňatek královy dcery Alžběty s kurfiřtem Friedrichem Falckým. O výjimečném věhlasu tohoto díla svědčí i skutečnost, že stojí na prvním místě v kánonu Shakespearových her, který vyšel v tzv. foliovém vydání v roce 1623.

Bouře je mimořádná především tím, jak je napsaná. Po předešlých romancích, v nichž se spletitý děj rozvíjí v časoprostoru mnoha let a mil, se zde Shakespeare vrací ke klasickým jednotám místa, času a děje. Kromě úvodní scény na potápějící se lodi se jednoduchý příběh odehrává na pustém ostrově v průběhu čtyř hodin. Postavy, dojemně křehké i hrubě komické, bloudící ve skupinkách po ostrově, jsou ve svém jednání řízeny vládcem ostrova Prosperem, vyhnaným milánským vévodou, učencem, který si osvojil kouzla bílé magie a jemuž „šťastná hvězda“ seslala možnost pomstít se za křivdu svým nepřátelům a v další generaci obnovit ztracený soulad. S pomocí vzdušného ducha Ariela a jeho druhů dokáže rozpoutat přírodní živly, zinscenovat ztroskotání lodě, poblouznit trosečníky přízraky a ochromit jejich vůli. Není ale všemocný. Do lidských srdcí jeho magická moc nesahá. Ve šťastném závěru hry Prospero volí místo pomsty smír a odpuštění, a přestože se mu podaří napravit stav věcí lidských (jeho dcera Miranda a králův syn Ferdinand se do sebe zamilují a budou se brát; on sám získává zpět své vévodství), sílu zla zlomit nedokáže. Kalibán, původní obyvatel ostrova, barbar zvířecího vzezření, který se chtěl uchvatiteli Prosperovi vzepřít, svůj směšný boj sice pokorně vzdává, ale dva praví a mnohem nebezpečnější padouši z řad Prosperových blízkých zůstanou nepotrestáni. Jejich zatvrzelé mlčení beze stopy kajícnosti je výmluvně zlověstné.

Bouře je tajemná hra, která sestává spíše ze sledu působivých obrazů a situací než z motivovaného jednání podepřeného přesnou psychologií postav. Mnoho tak zůstává pouze naznačeno, nedořečeno, a je na čtenáři a divákovi, aby sám hledal souvislosti a významy ukryté v podloží. Hra, v níž autor dociluje vrcholů básnického výrazu, tak přerůstá v celistvou, úchvatnou metaforu, v symbolické zpodobení světa, v alegorii, o jejíž povaze se dohadují celé generace kritiků. Někteří vidí ve hře příběh o pádu člověka či vykoupení lidské duše ve smyslu křesťanského mysticismu, za jednotlivými postavami hry nacházejí jedni konkrétní osoby tehdejšího Londýna, druzí různé abstraktní principy. Velice lákavý je výklad, který na místo Prospera staví samotného Williama Shakespeara, autora, jenž se touto hrou loučí s dramatickou tvorbou. K takové interpretaci vybízí jak výlučné postavení protagonisty, tak možné ztotožnění čarodějné moci „bílého mága“ s mocí umělce, který rovněž dokáže „stvořit zázraky“, ale podstatu člověka nezmění.

Ať už je výklad jakýkoli, je zřejmé, že v logice vývoje Shakespearovy tvorby má Bouře své místo. Od ambice „nastavit světu zrcadlo“ a v procesu sebepoznání svět prostřednictvím umění třeba i změnit, přes ponor do nitra člověka a odkrytí jeho slabostí, směřuje autorova tvorba k obrazu světa, který je už ze své podstaty záhadný a nepochopitelný. V konečné fázi pak člověk a svět splývají v přirozené jednotě a věčném řádu přírody. Takový přístup vede na jedné straně k úlevnému nadhledu nad marnostmi lidského života, na druhé straně ukazuje život sám jako zázračnou a nádhernou marnost. Umění, které bylo pro Shakespeara vždy odrazem světa, je z tohoto pohledu kvintesencí této marnosti. Po tomto poznání jako by autor opravdu už neměl co dodat.

    Všechno pomine

jak tahle naše bezvýznamná hříčka

a nezůstane nic. Jsme z téže látky,

z jaké se tkají sny, a chvilka žití

je ostrov v moři spánku.