Shakespeare, William - Benátský kupec / The Merchant of Venice

Vzhledem ke kusým informacím, které o Shakespearově životě máme, bývá někdy ošidné hledat v jeho hrách autobiografické souvislosti, ale snad stojí za to si některé skutečnosti připomenout, zvlášť proto, že k této hře mohou po skytnout jistý interpretační klíč.

V srpnu 1596 umírá dvaatřicetiletému a v té době již velmi úspěšnému londýnskému dramatikovi ve vzdáleném Stratfordu jeho jediný syn Hamnet ve věku jedenácti let. Můžeme se jen dohadovat, jak těžce Shakespeare ztrátu nesl, ale jisté je, že ozvuky této tragédie jsou v jeho další tvorbě výrazné a zřejmé. V následujících měsících Shakespeare hmotně zabezpečil svou tehdy už čtyřicetiletou ženu s dcerami, pořídil jim ve Stratfordu nový dům, a svému otci koupil šlechtický titul. Jako by se tak snažil vykoupit z domácích závazků. Lze se domnívat, že v průběhu roku 1597 prochází pak velkou životní krizí, jejímž literárním odrazem se zdají být autobiograficky vyznívající Sonety (vydané v roce 1609). Ve své podstatné části sbírka reflektuje nelegitimní milostné vztahy mezi trojicí, kterou tvoří stárnoucí básník, krásný mladík z vyšších vrstev a promiskuitní „černá dáma“. Poměrně úzký okruh literátů v tehdejším Londýně a řada indicií vede badatele ke snaze dosadit za tyto fiktivní postavy reálné lidi. Z řady hypotéz se jako nejpravděpodobnější nabízí ta, že mladíkem byl tehdy sedmnáctiletý William Herbert, budoucí hrabě z Pembroku, a „černou dámou“ snědá krasavice Emilia Lanierová, dcera Baptisty Bassana, židovského přistěhovalce z Benátek a Shakespearova souseda ve čtvrti Bishopsgate, dvorská koketa, milenka patrona Shakespearovy divadelní společnosti lorda komořího Hunsdona, sama básnířka a jízlivá glosátorka mužských nectností. Ve stejné době píše Shakespeare Benátského kupce. Ačkoli jde o adaptaci starých pramenů, je pozoruhodné, kolik lze v této hře nalézt společných rysů se Sonety i s okolnostmi Shakespearova živo ta. Mezi protagonisty komedie lze totiž najít obdobnou, spletí milostných vztahů svázanou trojici: nezodpovědného mladíka Bassania, sarkasticky vtipnou a vášnivou Porcii a nešťastného kupce Antonia. V tomto kontextu není nezajímavé, že Shakespeare v roli Antonia patrně sám vystupoval na divadle. Těžko říct, zda i postava Žida Šajloka měla svůj reálný předobraz, ale historie zjevnou souvislost nabízí.

V roce 1594 proběhl v Londýně soudní proces s osobním lékařem královny Alžběty I. Roderigem Lopezem, který byl odsouzen a popraven za přípravu atentátu na královnu. Lopez byl židovský uprchlík z Portugalska. Proces vedl k eskalaci protižidovských nálad v Londýně. Na jejich vlně se téhož roku s velkým úspěchem vrátila na divadlo výrazně antisemitsky vyznívající hra Shakespearova vrstevníka Christophera Marlowa Maltský Žid (The Jew of Malta) z roku 1591. Je možné, že hra kolegy a rivala i vybičovaný zájem o židovskou otázku inspirovaly Shakespeara k vlastnímu zpracování této tematiky. Bezprostředním spouštěcím momentem pak mohlo být drama lásky k Židovce a krásnému, nezodpovědnému mladíkovi, které, jak se zdá, v roce 1597 autor prožíval.

Jak bylo u Shakespeara obvyklé, ve svém zpracování vycházel z převzatých pramenů (pokud jen neadaptoval nedochovanou anglickou hru Žid, o jejíž existenci zůstala pouze letmá a nikterak přesvědčivá zmínka pamětníka). Hlavním zdrojem mu byl příběh uveřejněný v povídkové sbírce Giovanniho Fiorentina Hlupák (Il Pecorone), který doplnil a obohatil výpůjčkami z další četby.

Ve hře se střetávají dvě vyprávěcí pásma, dvě odlišná prostředí a dva literární žánry. V jednom pásmu se na půvabném, zahradami obklopeném zámku ve fiktivním Belmontu odehrává až folklorní pohádka s morálním ponaučením, v níž se přízemně směšní i směšně vznešení nápadníci ucházejí o krásnou bohatou nevěstu. Mohou ji získat pouze správnou volbou mezi třemi tajemnými skříňkami. Samozřejmě že neuspějí, a jen ten vyvolený nakonec rébus vyřeší a je zaslouženě odměněn. Dějištěm druhého pásma jsou životem a obchodem kypící Benátky, připomínající tehdejší Londýn. Do tohoto realistického prostředí je vsazen starý pamfletický příběh o nelítostném židovském lichváři, který se soudně dožaduje zákonné pokuty, jíž je libra masa vyříznutá z těla křesťana, ale zákon se obrací proti

němu a on je zesměšněn a ponížen.

Protikladná pásma spojuje v ústrojný celek jeden základní princip. Nic zde není takové, jaké se zdá či jaké by z hlediska žánru mělo být. Stejně jako ta nejvzácnější skříňka skrývá nejtrpčí překvapení, i lidé jsou v této hře jiní, než jací se jeví na pohled. Ti nejbohatší jako Porcie či Antonio zdaleka nejsou nejšťastnější. Ti nejžádoucnější jako Bassanio či Lorenzo jsou sotva hodni obdivu, jakého se jim dostává. A zavilý a všemi opovrhovaný Šajlok má ke svému jednání zatraceně pádné důvody. Schematické postavy převzaté z pramenů vystupují z přidělených rolí a rozžívají se vlastním životem. Tak jako v Sonetech použil Shakespeare konvenční útvar kurtoazní milostné poezie k vyjádření nekonvenčních vášní i společenské kritiky, zde se mu zas v rámci komediálního žánru podařilo vyjádřit témata obdobně vážná a závažná.

Z řady postav a přehledného komediálního rámce se obzvlášť vymykají dva až tragicky osamělí muži. Prvním z nich je titulní postava, kupec Antonio. Velkorysost, s níž nasazuje vlastní život, aby pomohl mladému příteli, by byla vskutku obdivuhodná, kdyby nebyla tak podezřelá. Ačkoli to není nikde ve hře výslovně řečeno, mnoho náznaků vypovídá o tom, že důvodem Antoniova smutku je zapovězená, nenaplnitelná a pravděpodobně i nevyřčená láska k okouzlujícímu, nezodpovědnému mladíkovi, který o ní jistě ví, ale nijak se nezdráhá jí využívat k vlastnímu prospěchu. Souvislost s příběhem Sonetů je tu dosti patrná a skutečnost, že Shakespeare sám v roli Antonia na divadle vystupoval, ji jen podtrhuje.

Druhou postavou na okraji společnosti je židovský lichvář Šajlok. Ten v sobě od počátku nese základní protiklad. Na jedné straně je terčem zakořeněné iracionální nenávisti, na straně druhé je v době rozvíjejícího se peněžního hospodářství svou profesí společnosti nanejvýš potřebný. Postava Šajloka v mnoha směrech naplňuje tradiční stereotyp zlosyna, jak ho vykreslil Marlowe v Maltském Židovi, ale pozoruhodné je, jak působivě Shakespeare v několika Šajlokových monolozích stereotyp překračuje a polemizuje s ním. Z vysmívané figurky vytváří člověka bránícího svou důstojnost, obžalovaného mění v žalobce. Je nanejvýš obdivuhodné, s jakou silou se dokázal dramatik v době protižidovské hysterie postavit proti převládajícím náladám a předsudkům a projevit tak své humánní cítění.

Benátský kupec obsahuje celou řadu slavných a často citovaných míst řadících se k tomu nejlepšímu z autorovy tvorby. Kromě útočných Šajlokových monologů je to třeba Porciina řeč o slitování či Lorenzova chvála hudby. Bohatá metaforika spojuje vyznání lásky s odkazy na finančnictví, ale dokáže se vznést až mimo sféry tohoto světa.

Přes veškerou tematickou závažnost, obsažnost i lyrické kvality zůstává ovšem Benátský kupec komedií, naplněnou jak komickými situacemi, tak i slovním, možná poněkud drsným a neomaleným humorem, který ponejvíc obstarává „klaun“ Lancelot. Pravou komedii však ze hry dělá až šťastný konec, kdy se po vyhraném soudním sporu a vyřešené zápletce s prstýnky mohou naplnit tělesné tužby manželů. A že jde o konec skutečně odlehčený, potvrzuje autor slovy prostořekého Graziana, která v odkazu na hmatatelný důkaz lásky, jímž byl darovaný, ztracený a znovu získaný prstýnek, obsahují skrytý erotický dvojsmysl.

Nerissin kroužek mi však nedá spát,
do smrti o něj musím pečovat.

JIŘÍ JOSEK