Shakespeare, William - Antonius a Kleopatra / Antony and Cleopatra

V centru hry stojí nejslavnější milenecká dvojice starověku, jíž se před Shakespearem i po něm dostalo řady literárních zpracování. Hlavním pramenem jsou jako u Julia Caesara Plútarchovy Životy slavných Řeků a Římanů. Příběh velkého vojevůdce Antonia, kterého ke zkáze přivede „kurtizána“ Kleopatra, jak ho s mnoha působivými detaily vypráví tento antický životopisec (46 – 120 n. l.) a jak se zapsal do povědomí západní kultury, nabyl v různých adaptacích i odlišných podob. Už Geoffrey Chaucer ve své Legendě o dobrých ženách (1385) Kleopatru do značné míry rehabilituje a rovněž zpracování látky z pera Shakespearova současníka Samuela Daniela (Tragédie Kleopatry, 1594) zdůrazňuje její vznešené stránky. Shakespeare tedy nepřejímal jen známý děj, ale mohl vycházet i z rozporuplných hodnocení titulních postav.

Láska a politika jsou témata, která prolínají celým Shakespearovým dílem a pod vlivem společenských změn a jistě i osobních autorových zkušeností nabývají různých podob a akcentů. Znatelný zlom nastává koncem 16. století. Shakespearův renesanční optimismus se vytrácí a střídá ho skepse. Zatímco v tragédii Romeo a Julie (1596) zničí mladý pár nenávist okolí, ale jejich láska přežívá, v tragikomické grotesce Troilus a Kressida (1602) milenci přežijí, ale v prostředí války se jejich láska rychle promění v zradu. Ve skupině her spíše politického rázu se dramatik odklání od domácí historie a poukazuje na domácí poměry prostřednictvím her odehrávajících se na jiných místech a v jiných časech. Od Julia Caesara přes další velké tragédie Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear až po Coriolana (1607) je v ohnisku autorovy pozornosti člověk spjatý s mocí a odpovědností ke své zemi. Ve hře Antonius a Kleopatra jako by se oba zmíněné proudy tvorby setkaly. Je to příběh lásky čelící nepřátelskému okolí, stejně jako příběh vládce, který musí osobní city podřizovat zájmům země.

Dějištěm hry je, alespoň ze sebestředného hlediska jejích protagonistů, celý tehdejší svět. Příběh se volně přelévá mezi dvěma jeho protipóly, Římem a Egyptem, ale přeskakuje často jakoby filmovým střihem na Sicílii, do Athén, Sýrie... Hra je zalidněná postavami, které někdy s ústředním dějem souvisejí zcela okrajově, a popisuje historické události dlouhých deseti let. Shakespeare navíc známý příběh do značné míry zbavuje dramatičnosti. Ve hře lidé mluví, vtipkují, zpívají, hádají se, milují, zlobí a opíjejí, ale nikdo tu nikoho nezabije. Bitvy se odehrávají mimo jeviště. Kdyby příběh neskončil sebevraždou obou milenců, z nichž ta první je směšně nepodařená a ta druhá úchvatně teatrální, a kdyby celou hrou neprostupoval pocit osudové neodvratnosti tragického konce, těžko by se dalo mluvit o tragédii. Zvlášť když tragický pocit v závěru je vyvážen pocity triumfu, výsměchu a smíření.

Co tedy činí z této hry dílo, které mnozí považují za jeden z vrcholů dramatikova umění? Možná je to dáno tím, jak dokonale se zde Shakespearovi na všech rovinách podařilo vyjádřit složitost a hloubku lidského přístupu k životu, naplnit konkrétní osudy psychologicky prokleslených postav obecnou platností a přitom se vyhnout apriorním soudům a nechat na divákovi či čtenáři, aby se v konfrontaci s vlastním založením dohadoval motivací jednání a povah jednotlivých postav.

Shakespeare charakterizuje oba póly rozděleného světa řadou protikladných aspektů. Zatímco Řím, reprezentovaný mladým dobyvatelem Octaviem Caesarem a jeho vojáky, představuje civilizaci, jíž patří budoucnost, tajemný Egypt s jeho stárnoucí vládkyní Kleopatrou, v jejíchž tenatech uvázl před Antoniem nejeden římský potentát, je místem radostného prožívání přítomnosti a současně i místem odsouzeným k zániku. Mužský a ženský princip, rozum a cit, povinnost a slast leží v této hře na opačných střelkách kompasu. Uprostřed stojí Antonius, jehož k Západu vážou povinnosti římského velitele a k Východu láska ke Kleopatře. Na rozdíl od předchozích dramatikových hrdinů Bruta, Hamleta či Macbetha však Antonius nepodstupuje muka vnitřního boje. Není filozof a jedná impulzivně. Když Řím zavelí, bez velkého váhání opouští Kleopatru, a dokonce si i bere za manželku Octaviovu sestru. Když pochopí, že jeho štěstí leží v Egyptě, poddá se své osudové vášni a vrací se ke Kleopatře. Protože je však voják a velitel, ví, že jeho soukromá láska je zradou vlastní země. Jeho postavení je o to horší, že nikdy nemůže vědět, zda si Kleopatra jeho oběť zaslouží.

Mnozí se shodují v tom, že v Kleopatře vytvořil Shakespeare svou nejzdařilejší ženskou postavu. Je kvintesencí všech ženských ctností i nectností. Umí být vznešená i nízká, je proměnlivá jako Luna, která je její patronkou. Ona je tou největší egyptskou záhadou. Tato milenka s bohatou minulostí si jako na svou poslední kořist políčila na Antonia, zmocnila se ho a snad ani ona sama (jako on) neví, zda ho miluje nebo jen využívá k vlastním záměrům. Oč je jejich láska vzhledem k okolním tlakům a bezvýchodné budoucnosti nejistější, o to je intenzivnější. Antonius podlehne kouzlu této „čarodějky“ a bez ohledu na vše se od ní nechává vést do záhuby.

Vztah Antonia a Kleopatry není ve hře nahlížen jen z jejich perspektivy. Jejich láska je „věcí veřejnou“ a autor ji vystavuje mnohohlasému soudu a zejména odsudku veřejnosti. Ukazuje se, že pro tyto „pilíře světa“ je stávající svět příliš malý. Jejich láska, plná zvratů a nervozity, může dozrát do plné intenzity citu až ve chvíli, kdy oba tento svět opouštějí a triumfují nad světskými malichernostmi. Jak uboze z jejich pohledu musí vypadat Octavius s jeho vítěznou pompou. Konečným vyzněním, které přináší smíření se smrtí a pozvedá osud hrdinů do sfér věčnosti, hra otevírá cestu k další etapě dramatikovy tvorby.

V tragédii Antonius a Kleopatra dozrává i Shakespearovo básnické mistrovství. Úchvatné metafory promítají lidské děje a postavy do nadpozemských dimenzí a vzápětí je srážejí do prachu země. Autor si hraje s proměnami perspektivy a hledisek, zrychluje a zastavuje čas, monumentálnost střídá se směšností a prostotou. Vytvořil tak drama, které je právě tak střetem abstraktních idejí jako intimním příběhem poslední vášnivé lásky dvou výjimečných, ale veskrze lidských osobností.

Shakespeare napsal další hru, která sice po obsahové i formální stránce navazuje na tradiční vzory, ale osobitým pojetím i výrazovým mistrovstvím je výrazně převyšuje. Autorovo poselství je víceznačné. Jako občan své země ví, že vláda a moc jsou neslučitelné s lidskými slabostmi a že budoucnost patří lidem typu Octavia Caesara, ale jako člověk straní nemorálním milencům, kteří se dokážou vymknout zákonitostem světa a na konci života chtějí raději být a milovat než dobývat a vládnout.