Kanovič, Grigorij - Kůzle za dva groše

Román se odehrává na počátku 20. století v Litvě, která byla domovem tehdy početné židovské menšiny. Vypráví příběh osmdesátiletého kameníka Efrajima, jenž se vydává se dvěma přáteli na dalekou cestu do Vilna, „litevského Jeruzaléma“, aby odvrátil nebezpečí hrozící jeho dětem. Autor (nar. 1929) žije v současnosti v Izraeli. U nás se představil romány Slzy a modlitby bláznů a Nevejdou otroci do ráje. Překlad Jany Mertinové byl oceněn mimořádnou tvůrčí odměnou za vynikající překlad vydaný v roce 2001.

Varianta:
Dostupnost Skladem Skladem Zvolte variantu
329 Kč 90 Kč od 90 Kč
Kanovič, Grigorij - Kůzle za dva groše

Ztracený svět Grigorije Kanoviče

Litevský Jeruzalém. Tak bylo nazýváno litevské hlavní město ještě na počátku 20. století. Ano, tehdy se ještě Vilnius mohl pokládat za jakýsi židovský ráj, nebo přinejmenším za město, kde tomuto věčně pronásledovanému národu nehrozilo žádné vážnější nebezpečí. Už ve 14. století, kdy v křesťanském světě vypukla proti Židům vlna pogromů, našli mnozí z nich na Litvě útočiště. Právě tam během následujících staletí Židé vytvořili osobitou a uznávanou enklávu s vlastní kulturou a vzdělaností. Zakládaly se nejen židovské školy, ale dokonce vznikaly i židovské obce - kahaly - a celá židovská městečka.

#ShowMore#

Avšak pohnuté osudy Litevského státu se zcela zákonitě odrážely i na životě všech jeho obyvatel, tedy i židovské menšiny. Litva během své historie zažila nadvládu Polska, Ruska i Německa. Zejména první polovina 19. století, kdy v čele země stáli ruští carové Alexandr I. a Mikuláš I., znamenala pro litevské Židy léta bídy a utrpení. Deportace, pětadvacetiletá služba v armádě, takzvané „napravování" ve státních školách, to byla jen neblahá předzvěst mnohem horších útrap, kterých se Židé dočkali během první poloviny 20. století. Mnozí z těch, kdo zázrakem přežili řádění fašistů a jejich kolaborantů, později neunikli antisemitským čistkám Stalinovy éry.

Ale vraťme se ještě do dob, kdy se Židům na Litvě dýchalo svobodněji, kdy sice neměli na růžích ustláno, ale přesto se nemuseli denně bát o svůj život, o svůj jazyk, o svou kulturu. Snad nejšťastnějším obdobím byla pro ně druhá polovina 19. století. Po zrušení nevolnictví a dalších reformách Alexandra II. se Židům otevřela řada nových možností. Opět se mohli volně stěhovat, mohli zasedat v městských dumách, vznikaly židovské literární salony, vydávaly se knihy v hebrejštině i jidiš, zakládaly se školy pro židovské chlapce i dívky. Od konce 19. století se však situace litevských Židů už jen zhoršovala. První světová válka s sebou přinesla zesílené antisemitské nálady, šovinismus, pogromy. Carská vláda obvinila Židy ze spolupráce s Němci, čímž jen uvolnila stavidla nevraživosti a násilí. V roce 1916, rok poté, co byl Vilnius okupován německou armádou, opouští Litvu na sedmdesát tisíc Židů, tedy více než polovina. Ty, kteří se nedokázali s domovem rozloučit, čekal jen hlad, bída a nezaměstnanost. Ale ani tato neutěšená situace je neuchránila před četnými útoky jejich gójských spoluobčanů a před rabováním. Mezi dvěma ma světovými válkami se litevským Židům jen krátce blýsklo na lepší časy. Onen záblesk byl však spíš jen fatou morganou.

Roku 1920 vznikla Židovská národní rada Litvy, o pět let později byla ve Vilniusu založena židovská vědecká organizace. Otevíraly se židovské knihovny, vzniklo divadlo, sdružení mladých židovských spisovatelů a jiné organizace. To vše ale mělo jen velmi krátké trvání. Koncem roku 1926 došlo k fašistickému převratu Antanase Smetony, čímž definitivně zanikla veškerá demokratická práva a pro Židy to znamenalo konec národně kulturní autonomie. Ještě před druhou světovou válkou Židé tvořili v Litvě nejpočetnější národnostní menšinu. V roce 1939 jich žilo v zemi asi 250 tisíc, za okupace 220 tisíc; z tohoto počtu válku přežilo jen 20 tisíc, tedy asi devět procent židovských občanů Litvy. Z nich mnozí odešli po válce do emigrace. A ti, co se přes všechna příkoří rozhodli zůstat, se rozhodně šťastnějšího života nedočkali. Sovětská vláda nechala pobořit synagogy a zrušit židovské hřbitovy, do stalinských gulagů bylo deportováno celé vedení židovského protifašistického odboje, spisovatelé, novináři, herci a jiní význační židovští intelektuálové.

V poválečných letech se postupně vrátilo na Litvu asi osm a půl tisíce Židů - zhruba jedna třetina - z Německa a východních částí SSSR, kam byli evakuováni.

Mezi nimi byl i budoucí spisovatel Grigorij Kanovič, narozený v roce 1929 v litevském městečku Jonavě, který se svou rodinou prožil válku v evakuaci v Kazachstánu.

Později vystudoval filologii na Vilniuské státní univerzitě a zpočátku se věnoval převážně psaní filmových scénářů a divadelních her, postupně však přešel k próze. V rozpětí více než dvaceti let vytvořil úctyhodné dílo, které lze s mírnou nadsázkou považovat za jeden nekonečný román na pokračování. Podnětem a inspirací mu byly osobní vzpomínky na ztracený svět dětství, na atmosféru, která zanikla spolu se židovskými městečky a jejich svéráznými obyvateli. Prologem k jeho románovému cyklu se stala novela Až uvidím hvězdy (1959, česky 1963), první skutečně rozsáhlou prací však byla až trilogie Svíce ve větru (1979), po níž následovaly dva samostatné romány Slzy a modlitby bláznů (1983, česky 1987) a Nevejdou otroci do ráje (1985, česky 1992), odměněné Litevskou národní cenou. První část románu Kůzle za dva groše vyšla roku 1989, druhý díl s názvem Pane, smiluj se nad námi byl uveřejněn v roce 1991. Poslední autorova kniha vydaná v Litvě má titul Neodvracej tvář od smrti (1992). Po odchodu do Izraele v roce 1993 píše Grigorij Kanovič román Židovský park, který vyšel v New Yorku a v Izraeli byl oceněn jako nejlepší rusky psané dílo roku 1997.

Přestože žádnou z těchto knih nelze považovat za historický román, Grigorij Kanovič se v dobových kulisách neustále vrací do časů, kdy se Židům v jeho zemi žilo ne snad lépe, ale aspoň „žilo". Každý svazek je sice samostatným příběhem, který od čtenáře nevyžaduje znalost předchozích, avšak s některými postavami se setkáváme opakovaně. Děj Kanovičových románů se odehrává v průběhu 19. a na počátku 20. století. V tomto období měli cílevědomí, zvláště pak bohatí Židé ještě možnost seberealizace, ale napjaté vztahy s Rusy (Litva byla do roku 1918 součástí Ruska), občasné pogromy, falešná obvinění a vykonstruované procesy řadu z nich přinutily k emigraci. Ostatní pak žili jako „občané druhé kategorie", kteří si mohli jenom nechat zdát o lidských a občanských právech.

Kanovičovými hrdiny jsou krčmáři, děvečky, kameníci, tuláci i služebníci ruských pánů, kteří dosáhli jistého společenského postavení, avšak nemohou utéct před vlastním svědomím. Jedno mají všichni společné: připadají si jako nevítaní hosté v cizím domě, zakoušejí věčný pocit nezakořeněnosti. Lze předpokládat, že tento charakteristický rys Kanovičových literárních hrdinů vychází dílem z historické, dílem z osobní autorovy zkušenosti. Sám Grigorij Kanovič, jehož mateřštinou je jidiš, totiž psal svá dramata a filmové scénáře litevsky a prózu rusky; pro Litevce tedy byl rusky píšícím Židem, pro Rusy Litevcem, a navíc Židem, a pro Židy - tím vším dohromady.

Zkušenostmi zažitý a z generace na generaci přenášený pocit nespravedlnosti, útlaku a pronásledování dokonale vystihují slova Šmule-Sendera, jedné z postav románu Kůzle za dva groše: „Žid je vinen ještě dřív, než se vůbec narodí, než vystřelí na gubernátora a než ho začnou soudit." Hlavní hrdina, kameník Efrajim, si na jiném místě posteskne: „Žid jako by ani nebyl člověk. Kdejaký hejtman Nujkin ho může za bílého dne pro nic za nic popadnout za vousy a z rozmaru ho vodit po městě jako medvěda. Chraň Pánbůh, aby se mu, chudák, vyškubl! Ať se na všechny usmívá a je rád, že se mu dostalo té cti a pozornosti." A do třetice slova Efrajimova syna Šachny: „My jsme všude cizí... Naše vlast není žádná zaslíbená či nezaslíbená země, naše vlast nejsou oceány a lesy, ale nebe."

Jistá trpkost podobných úvah však nekončí zatrpklostí - bezesporu proto, že Kanovičův román je zalidněn množstvím postav, u nichž se postupně stírají hranice národnostní a náboženské pří slušnosti, jejich životní cesty se nepředvídatelně klikatí a občas končí ve slepých ramenech, místo očekávaných jednoduchých odpovědí přinášejí nové otázky. Takový je bývalý postrach městečka, ruský strážmistr Něstěrovič, jenž se k stáru stal obecním poštmistrem a po synově smrti zcela ztrácí i chabý odlesk své někdejší moci, taková je zchudlá polská aristokratka Danuta, která kočuje světem se židovským potulným komediantem Ezrou, do něhož se zamilovala, takoví jsou i tři židovští starci, kteří na své strastiplné cestě do Vilna poznávají, že jsou na tom dokonce o něco lip než litevští rekruti, násilně odvádění z domova až někam na konec světa. Stejně nelze s jistotou říct, který ze dvou bratrů ve vězeňské cele je svobodnější - zda Šachna, jenž překročil práh kobky jako tlumočník ve službách vyšetřovatele, nebo Hirš, který se vzepřel režimu pokusem o atentát na gu-bernátora a hrdě čeká na verdikt vojenského polního soudu.

„Kdybych byl Bůh," uvažuje v rozmluvě s Hospodinem starý otec Efrajim, „místo rozličných zemí a národů bych stvořil jen jednu zem a jeden národ - nebyli by žádní Židé, Němci, Litevci, Rusové, Francouzi a Turci. Pak by se lidé nemohli nenávidět, nemuseli by přijímat křest, třást se strachy a utíkat..., protože každý by měl své jisté a podle vlastního uvážení by si mohl vybrat, kam chce patřit. Všechno by bylo jednoduché - každý člověk, ať zrzavý nebo černý, bohatý či chudý -, by byl generální gubernátor, a každý generální gubernátor... by byl člověk"

Proti jeho idealistickému snu o všeobecném smíru stojí však velkorysá představa četnického plukovníka Kňazeva, jež by podle jeho mínění mohla jednou provždy vyřešit národnostní otázku na území celého ruského impéria:

„S Rusem je vždycky snadná dohoda... Daleko snadnější než třeba s vámi nebo s Litevci, o Polácích už vůbec nemluvě... Kdyby záleželo na mně, od prvního ledna příštího roku bych vás všechny nechal prohlásit za Rusy. Bez výjimky! Žijte si, kde chcete, studujte si, kde se vám zlíbí. Žádné omezování! A tečka! To samé bych udělal i s ostatními: s Litevci, Karaimy, Poláky, Tatary, Jakuty i Burjaty... Malé národy nemají budoucnost. Budoucnost patří pouze velkým."

To, že Kanovič nechal plukovníka Kňazeva pronést tato sarkastická slova zhruba v roce 1904, jim neubralo nic na aktuálnosti ani koncem 80. let, kdy román Kůzle za dva groše ve Vilniusu vyšel. Je třeba připomenout, že v té době byla Litva stále ještě součástí SSSR (samostatnost vyhlásila 11. 3. 1990, nezávislost Litevské republiky byla potvrzena referendem v únoru 1991, ale ještě v srpnu 1991 byl proveden neúspěšný pokus o prosovětský puč).

Třebaže ve složité a dramatické době Grigorij Kanovič načas vstoupil do politiky (na kandidátce lidové fronty byl zvolen poslancem Nejvyššího sovětu) a třebaže se později přestěhoval do Izraele, kde v současnosti žije, zůstává především litevským židovským romanopiscem.

Je známo, že u autorů, jimž pohnuté životní osudy zabránily stát se součástí jediné národní literatury, se spojení odlišných kulturních a jazykových zdrojů může stát velmi blahodárným stylotvorným prvkem. Platí to i pro Kanovičův metaforický způsob psaní. Jeho ruština se mění v jazyk židovské moudrosti, a zároveň do sebe svérázně vstřebává litevskou přírodní obraznost, využívá a upravuje různá lidová úsloví, pořekadla a průpovídky.

V románu Kůzle za dva groše se stejně jako v předchozích Kanovičových knihách pobaltská přírodní symbolika odráží nejen v jazyce, ale i v životním stylu postav. Kameník Efrajim miluje kameny, jeho žena Lea mu dokonce vyčítá, že víc než lidi. Když mu umírá druhá manželka Dvojre, Efrajim ji nosí i s postelí na dvůr pod planou hrušku, kde jí slunce pozlacuje šedé vlasy. Ke stromům má blízký vztah i žebrák Avner, který by chtěl zůstat v lese mezi stromy a stát se jedním z nich. Důležitým motivem v Kanovičově románu je i věčně plynoucí řeka a cesta, která také nikdy nekončí, třebaže lidský čas se v jejím průběhu naplňuje. Nekonečné cestování odněkud někam dává existenci nový rozměr a poslání. Vždyť zde nejde o samoúčelné přemisťování z místa na místo, ale o zachování rodu a paměti, o to, aby život neztratil svůj řád.

Jak už bylo řečeno, Grigorij Kanovič se svým románem pokouší oživit vzpomínku na dnes již neexistující svět či možná jen připomenout, že takový svět vůbec kdy existoval. Spíše než o konkrétní fakta mu však jde o zachycení jeho prchavé atmosféry, která je bez emocionálního prožitku nepřenosná. Proud času je však nesmlouvavý a často obrací všechny souvislosti naruby. Autor o tom ve svém románu říká: „Bez smrti by neexistovala paměť. Triumf smrti však nemá dlouhého trvání, kdežto paměť je věčná."

Marina Castiellová

Doplňkové parametry

Kategorie: Světová beletrie
Záruka: 2 roky
Autor: Kanovič, Grigorij
Překlad: Mertinová, Jana
Rok vydání: 2001
EAN: 978-80-86573-00-7
ISBN: 80-86573-00-1