A. S. Puškin - Evžen Oněgin/ Jevgenij Oněgin, 2. vyd.

Předmluva

ROMÁN O LAVIČCE, NA KTERÉ SPOLU NIKDY NESEDĚLI

Lev Nikolajevič Tolstoj si prý kdysi v souvislosti s jednou ze svých oblíbených hrdinek postěžoval: „Co mi to udělala? Ona se mi vdala!“ O Alexandru Sergejeviči Puškinovi se nic podobného netraduje, ale hlavní postavy jeho Evžena Oněgina mu nepochybně také připravily nejedno překvapení, občas se vyvíjely jinak, než původně předpokládal. Už proto, že na rozdíl od většiny ostatních Puškinových děl vznikal veršovaný román neobvykle dlouho – od května 1823 do září 1830, respektive do března 1833, uvážíme-li, kdy konečně celý knižně vyšel. A že sotva čtyřiadvacetiletý mladík, který začal v Kišiněvu s nadšením črtat jeho úvodní kapitolu, se podstatně lišil od jedenatřicetiletého muže, jenž jej po téměř sedmi a půl letech jakoby mimochodem v středoruském Boldinu dopisoval.

#ShowMore#

Ani ten mladík nepředstavoval nepopsaný list – na jihozápadním okraji ruské říše se ocitl z trestu za protivládně prostořeké epigramy. Ale jinak si v Besarábii a v Oděse stejně jako předtím v Petrohradě bez zábran užíval radostí života. Byl hýčkán jako největší básnická naděje nastupující generace a plně sdílel svobodomyslné nálady a iluze svých druhů, povětšině budoucích děkabristů. Naproti tomu boldinský třicátník neměl za sebou jenom kruté vypuzení ze slunného Černomoří do nehostinně severského Michajlovského u Pskova, osamělé dva roky v tamní bezmála naprosté izolaci, otřes z porážky děkabristického povstání, jež tvrdě postihla tolik lidí z jeho okruhu a div ne i jeho. Od podzimu 1826, kdy mu bylo nečekaně povoleno opustit Michajlovské, ale nebyl zrušen trvalý policejní dohled nad ním, navíc prožíval trapně ponižující a nakonec jen málo úspěšné pokusy o nalezení únosného soužití s carským režimem a s petrohradským establishmentem, včetně dlouho marného usilování o sňatek s krásnou a patrně i vroucně milovanou, dary ducha však nepříliš obdařenou Natalií Gončarovovou.

To vše spolu s řadou dalších okolností se pochopitelně promítalo i do pozvolna, kapitolu po kapitole zrajícího Puškinova vrcholného díla, rozšiřovalo jeho záběr i prohlubovalo jeho vidění světa. A to tím spíše, že právě ve dvacátých letech minulého století procházela ruská literatura zásadní proměnou, odkláněla se od dosud převládajícího klasicismu a romantismu a stále ochotněji se otevírala snahám, které ve svém úhrnu o něco později pod označením ruský realismus založily její světovou slávu. Pro Puškina, jemuž v uvedeném procesu připadla rozhodující role, to znamenalo vítanou příležitost vyzkoušet síly na soudobé látce, dát dosavadním zážitkům a zkušenostem odpovídající umělecký tvar, naplno ukázat, co dovede. Proto také v souladu se stěžejními požadavky realismu kladl obzvlášť silný důraz na co nejúplnější, nic nepřikrášlující ani nezastírající zachycení životní reality. Zároveň však velice dbal na to, aby si jeho slovesný projev i nadále uchoval klasicistní eleganci a uměřenost i romantickou citovost a fantazijní rozlet. Sobě tím zajistil autoritu svrchovaného tvůrce, který vysoko ční nad jednotlivými literárními směry, školami a proudy. Svému veršovanému románu vtiskl pečeť výjimečného počinu, na jehož stránkách v obdivuhodně organické jednotě splývají a navzájem se umocňují snad všechny pozitivní možnosti, jimiž rejstřík tehdejší ruské literatury vůbec disponoval.

Experimentální ctižádosti Evžena Oněgina napovídá také jeho tematická výstavba. Buď jak buď, román nejprve nabízí volně roztěkaný sled úsměvně glosovaných momentek ze života petrohradského hejska, poté přichází s malebně panoramatickým líčením ruského venkova a teprve po takto obšírné expozici začíná rozvíjet své ústřední téma. Upřímně řečeno, sám o sobě, při holém převyprávění tzv. děje působí onen posmutněle komorní dvojpříběh tří zbůhdarma zmařených osudů poněkud strojeně a může vzbuzovat i jisté rozpaky. Jenomže Puškin ho podává tak plasticky, s takovou nadosobní věcností a zároveň osobním účastenstvím, že máme tendenci spoluprožívat jej, jako kdyby šlo o živé osoby, brát ho málem za svůj. Při jeho zvládání prokázal mistrovství psychologické kresby, smysl pro výmluvný detail v gestech, slovech i kostýmech, dar citlivého vhledu do nitra postavy i pronikavého vcítění do atmosféry chvíle, nálady, situace. Především ale osvědčil schopnost předvést člověka v jeho nezaměnitelné individuální psychosomatické, etnické i sociální podmíněnosti, a přesto v něm dát naplno zaznít všemu, čím přesahuje dobu, prostředí i sebe, co je v něm obecně lidského a nadčasového.

Právě ustavičná přítomnost „chvíle a věčna“ v protagonistech Puškinova románu patří k jeho největším přednostem. Zaručuje mu přesvědčivost, mění jej v jedinečnou školu hlubšího porozumění životu, v báseň o složitosti lidských bytostí, myšlenek a činů, o jejich neredukovatelnosti na dva tři nejnápadnější atributy. Vezměme třeba Lenského: na první pohled takřka čítankový́ typ naivně romantického snílka, v idylickém závětří planě horujícího pro vznešené ideály. Avšak předčasná a násilná smrt, jakkoli nesmyslná, poznamenává jeho jinošskou nevyzrálost přídechem vážné opravdovosti, nasvěcuje ho z příznivějšího úhlu a s drásavou naléhavostí připomíná, že každý, i zdánlivě bezvýznamný člověk je „nejednoduchý jako život sám“. Nemluvě o tom, že Puškin přesně věděl, co činí, když prostřednictvím „Lenského elegie“ s jejím „Ach, kam...?“ perzifloval jeho unylost, pózy a fráze, a zároveň ve vlastním autorském žalozpěvu nad ním nadhodil, ale nedopověděl otázku, koho že to srazila přítelova kulka: příštího velkého básníka, nebo tuctového bárina?

Ještě mnohem více než Lenskij se zjednodušujícím výkladům vymykají oba další protagonisté románu. O nich a jejich vzájemné, byť v obou případech v nepravý čas projevené náklonnosti existuje obsáhlá literatura, četné stati a úvahy, kde se jim i nám sděluje, v čem si počínali správně a v čem chybili, co se na nich příslušným autorům zamlouvalo a co nikoli. Např. Taťánino odmítnutí Oněgina se někdy vysvětluje jako akt čistě ženské odplaty za někdejší oslyšené vyznání, podruhé se jí vyčítá jako oportunní ústupek licoměrným konvencím vyšší společnosti, jindy zas je za ně chválena jako vzor manželské věrnosti a respektu k příslušnému bodu desatera. Puškinovi a jeho hrdince jsou ovšem nepoměrně blíž ti, kdo se pokoušejí rozpoznat podstatu její osobnosti, postihnout její niterné ustrojení, její sepětí s přírodou, s rodným prostředím a lidovým bájeslovím, neváhají zkoumat, proč a čím předjala ideální dívčí a ženské postavy pozdější ruské literatury. Taťána, která tak před námi vyvstává, převyšuje své okolí nevtíravým půvabem a čistotou, je spontánně múzická a přirozeně hrdá, podmaňuje si nás – vyjádřeno volnými parafrázemi Bělinského a Dostojevského – oslnivou jednolitostí své nesložité, ale hluboké a silné povahy, imponuje pevným charakterem, který se vyvíjí, ale nemění, a přes všechnu snivost a nezkušenost stojí pevně na zemi. A pokud jde o její tolik diskutované nikoli na Oněginovo pozdní vzplanutí, i Puškin naznačuje několik možných důvodů. Ale ten nejzávažnější asi spočíval v tom, že prostě nemohla jinak, neměla-li se zpronevěřit sobě a své osudové šťastně nešťastné lásce na celý život a degradovat ji v mělký budoárový flirt a předmět laciných klípků.

Vůbec se zdá, že sám milostný cit bez ohledu na to, zda byl či nebyl opětován a naplněn, představuje v Puškinově románu nejvyšší myslitelnou hodnotu. Aspoň Marina Cvetajevová, další významná obdivovatelka tohoto díla, je na rozdíl od Bělinského nečetla jako román „zklamaných nadějí“, nýbrž jako román „o lavičce, na které spolu nikdy neseděli“, jako apoteózu vztahu jednou provždy krásného tím, že se neposkvrnil uskutečněním. V takovém kontextu se samozřejmě ani jeho rozháraný titulní hrdina nejeví pouze jako marnivý, vrtkavý, poživačný a sebestředný individualista, ale také jako noblesní a velkorysý, duchaplný a okouzlující účastník jedinečného milostného dramatu, jemuž Taťána v závěrečném monologu právem připomněla: „Vždyť dokázal jste v srdci nést/ světem svou důstojnost a čest.“ Neboli: i když nesporně patřil do rodiny příslovečných „ztracených existencí“, „zbytečných lidí“, „nevčasných typů“, už úloha, jakou sehrál v Taťánině životě, svědčila o jeho mnohoznačnosti a odolnosti proti jednorozměrné interpretaci. Napovídala, že módní unavenec, neodpovědný sběrač pěny života, příležitostný sardonik a bezděčný vrah se v něm nerozlučně, k nerozlišení spojují a prolínají s mužem mnoha úctyhodných vlastností. A že Puškin si v jeho případě dával obzvlášť záležet, aby ho v souladu se svými zásadami „nesoudil, ale zkoumal“.

Evžen Oněgin má však ještě jednoho protagonistu – a to samotného autora. Ten v něm nefunguje pouze obvyklým způsobem, v postavení jakoby nestranného a objektivního, tzv. vědoucího vypravěče. Velmi často do něj vstupuje i pod maskou vševědoucího komentátora, který se nevyslovuje jen k vyprávěnému ději a jeho aktérům, ale snad ke všemu, co se mu nějak připletlo pod pero. Nakonec se na románu podílí jako jedna z vedlejších postav, dostává se tam jako jakýsi autorův dvojník a mluvčí pro situace, kdy Puškin považoval za účelné ozvat se přímo pod svým jménem. Existence tří relativně nezávislých, nicméně všelijak navzájem propojených a překrývajících se partů uvnitř jednoho díla nejenže s sebou nesla různost pohledů a přístupů, ale i významovou mnohovrstevnost a stylovou pluralitu. Především pak Puškinovi poskytla příležitost, aby se patřičně blýskl svým ostrovtipem, ironií i rozhledem a neepických partií Evžena Oněgina využil jako příhodné tribuny k rozvinutí svých názorů jak na dění v soudobé ruské a evropské společnosti, tak na to, co mu bylo nejbližší – na literaturu (i s tím, že si přitom vyřizoval účty se svými protivníky a kritiky, případně poklepával na rameno přátelům a souběžcům).

Sotva by se mu to podařilo na takové úrovni, kdyby si k tomu nevytvořil vhodný žánrový předpoklad ve svém veršovaném románu. Dospěl k němu na samém počátku práce na Evženu Oněginovi, jakmile rozpoznal, že kadlub tradiční básnické povídky byronského typu je příliš těsný pro jeho záměr napsat veršovaný příběh ze všedních dní ruské současnosti, a že by jej měl proto rozšířit asi týmž způsobem, jakým se prozaická povídka a novela rozrůstaly do románu. Jenomže umělci Puškinova formátu neuniklo, že „román ve verši je věc setsakramentsky jiná než obyčejný román v próze“ (jak se vyjádřil v soukromém dopise), neboť rozdíl mezi projevem v řeči vázané a nevázané zdaleka není jen záležitost vnějškové formy. A tak se zrodil nový a nakolik známo i ve světovém měřítku naprosto ojedinělý žánr, jehož základní předností je, že autor se v něm realizuje v několika podobách a rovinách zároveň. Díky tomu uvádí do pohybu epické jádro textu i reflexivně lyrický doprovod způsobem, jenž dovoluje, aby dílo nabylo rázu víceronásobného dialogu mezi jednotlivými složkami, přičemž zejména ve vztahu k titulní postavě se tendence k ztotožnění důmyslně střídá s tendencí k distanci. Korunu všemu nasazuje další Puškinův objev: specifická oněginská strofa, tj. strofa skládající se ze čtrnácti devíti resp. osmislabičných veršů jambického spádu rýmovaných podle přísně pravidelného vzorce a zakončených zpravidla ostře aforisticky vyhroceným dvojverším. Tento vysoce náročný, a přitom velice pružný útvar, kterým je napsán celý román s výjimkou Taťánina a Oněginova dopisu a drobné polofolklorní vložky, podstatnou měrou posílil působivost Puškinova díla a nezanedbatelně přispěl k tomu, že nepřehánějí ti, kdo o něm říkají, že v něm vše tryská jako šampaňské.

Síla Evžena Oněgina, jak patrno, nespočívá ani tak v jeho postavách a jeho obraze Ruska puškinských časů jako v tom, jak jej Puškin napsal. Proto jej také s velkým zájmem a uznáním sledovala – ještě před knižním vydáním – značná část básníkových současníků. Od čtyřicátých let minulého století všeobecně platil za plod hvězdné hodiny ruského literárního vývoje, za událost širšího a zásadnějšího mravně společenského významu, za podstatný vklad do ruského duchovního života a hledání. Jiné to není – a nejen v Rusku – podnes. Neboť Emanuel Frynta, jeden z nejlepších a nejmyslivějších českých znalců Puškinovy tvorby, se nemýlil, když se právě v souvislosti s Evženem Oněginem vyznal z obdivu k Puškinově „odvážné a úzkostlivé lásce k pravdě“.

JIŘÍ HONZÍK