Ať se Shakespearovy hry odehrávají kdekoli a v kterémkoli čase, vždy je ve středu autorova zájmu především jeho současnost. Podle ní kreslí své postavy a kraje a k ní chce promlouvat. V zemi, kde přímému zobrazení bránila cenzura, mohl reagovat na poměry nejaktuálněji a nejbezprostředněji právě hrou, kterou ze všech svých dosavadních historických dramat umístil časově i místně nejdál.
V Anglii v posledním roce 16. století vládla šestašedesátiletá královna Alžběta I., jež po sobě nezanechala přímého následníka. Její nástup na trůn vytrhl zemi na dlouhá léta z předešlého chaosu, ale hrozilo, že po královnině smrti se chaos a rozvrat do Anglie vrátí. Otázky násilného převzetí moci, politické morálky, etiky a společenské odpovědnosti byly na pořadu dne. Paralela s údělem Julia Caesara, který byl ve jménu demokratických idejí zabit a po jehož smrti v zemi zavládla občanská válka, se nabízela – pro Shakespeara tím spíše, že osou příběhu byl konflikt dvou výrazných osobností, jejichž role v celé věci nebyla jednoznačná a po staletí se o ni vedly spory.
Shakespeare při psaní své hry jako z hlavního pramene vycházel z Plútarchových Srovnávacích životopisů, které jako Životy vznešených Řeků a Římanů z Amyotova francouzského překladu přeložil do angličtiny sir Thomas North.
Plútarchovy Životopisy jsou už samy o sobě textem uměleckým, s barvitě vylíčenými událostmi i postavami, s řadou pozoruhodných psychologických postřehů a anekdotických detailů, což při divadelní adaptaci látky umožňovalo Shakespearovi držet se na řadě míst Plútarchova textu dosti věrně. Nicméně právě kombinací téměř doslovných citací, drobných podnětů, které domyslel, rozvinul a dramaticky přetvořil, a míst, která pojal zcela podle své vlastní invence a fantazie, vytvořil stylově a ideově jednotné drama, jež dodnes udivuje svou divadelní působivostí, jasnozřivou politickou aktuálností a strohou krásou jazyka.
Shakespeare zpracoval z Plútarcha především životopisy Caesara, Bruta a Antonia. U málokteré látky, kterou kdy zdramatizoval, se mu podařilo vytěžit z dějin tolik podnětů pro výsostně divadelní ztvárnění. Jdou tu za sebou: davová scéna oslavy Caesarova vítězství; triumfální průvod při luperkáliích; bouřlivá noc předznamenávající Caesarův pád a doprovázející tajná ujednávání spiklenců; portréty manželek Caesara a Bruta, jež shodně, a přece každá jinak prožívají své děsivé obavy; dva rozhodující dějové zvraty: rituálně pojatý atentát na Caesara, jehož nástrojem jsou dýky a meče, a brzy nato chytře demagogická a stejně vražedná Antoniova řeč nad Caesarovým tělem, která vyvolá vzpouru římského lidu; přípravy války, provázené hádkami a spory; vystoupení Caesarova ducha; sám boj plný tragických nedorozumění; sebevražda tří hrdých Římanů a v úplném závěru hořká pointa, když se moci ujímá člověk, který až do této chvíle zůstával v pozadí. To vše nabízí podívanou, jež by mohla být až příliš zahlcující a tíživá, kdyby jí autor nedal na jedné straně pevný řád a na straně druhé ji nenaplnil místy jímavé lidskosti, která zbrzdí překotný děj a nabídne divákovi možnost reflektovat to, čeho je účasten.
Pevné struktury hry autor dociluje mimo jiné promyšlenou prací s časem a prostorem. Historické události čtyř let (45 př. n. l. – 42 př. n. l.) zhustil ve své hře tak, že vyvolávají dojem, jako by se odehrály v průběhu několika málo dní. Současně ale drobnými zmínkami o plynutí času docílil toho, že v pozadí probíhá čas reálný, takže dramatický spád děje nenarušuje psychologickou prokreslenost postav. Podobně elastický je i prostor hry. Ostrými střihy překonává autor vzdálenosti mezi Římem, kde došlo k zabití Caesara, a maloasijskými Sardami a makedonskými Filippami, kde se ve dvou bitvách utkala Brutova a Cassiova vojska s vojsky triumvirů. Přibližuje se tak klasickým požadavkům jednoty místa a času, aniž narušuje dějovou pestrost.
Shakespeare vycítil v historické látce téma rezonující s dobou a výsostně tvůrčím způsobem ho zpracoval tak, že promlouvalo aktuálně nejen k jeho současníkům, ale mluví k nám dodnes. Předvádí ho totiž na postavách, které se v mnohém mohou lišit od svých historických předloh, ale o to jsou životnější a reálnější. Více než historická přesnost zajímá totiž autora umělecká pravdivost. Oč je Caesar oproti Plútarchovu zpodobení méně monumentální, o to je nám lidsky bližší. Shakespeare ho pojímá jako stárnoucího ješitného muže, pověrčivého a nemocného, jenž si nicméně udržuje bystrost úsudku a přirozenou autoritu. Proti němu, a přitom jemu nejblíže staví šlechetného idealistu Bruta, který se účastní atentátu v zájmu „obecného dobra“, z obav, že Caesar by po chystané korunovaci mohl v touze po neomezené vládě ohrozit demokratický řád v zemi. Jak sám říká, raději než Caesarovo tělo by zabil Caesarova ducha. Až po činu samém si ale uvědomuje, jakého tragického omylu se dopustil. Z pozice vrcholné mravní autority, kterou zastával před atentátem, nastupuje cestu pozvolného pádu. Vidí, že násilným činem nejen zatížil své svědomí, ale že se jeho dobrý úmysl zvrtl v popření sebe sama. Caesarův duch přežívá, snaha po udržení řádu vede k občanské válce a Brutova mravní autorita, která ostatní dříve mobilizovala k činu, je teď naopak brzdou. Cassius, jenž na začátku hry využívá Brutovy nadosobní principiálnosti ke svým osobním cílům, se v dalším průběhu naopak podřizuje Brutovým mylným rozhodnutím, právě z úcty k člověku, který ho morálně přesahuje. Tak jako Caesar a Brutus patří k sobě coby představitelé starého světa lidské pospolitosti, plného předsudků, pověr, ale také velkých, i když v té době už dost možná pošetilých ideálů, spojuje je i to, že jsou obklopeni lidmi malými, sledujícími spíše svůj vlastní prospěch. Cassius i Antonius jsou ale až příliš připoutáni ke svým vzorům, příliš citově labilní, příliš zaujatí, než aby byli důstojnými nástupci těch, o jejichž pád se zasloužili. Octavius, který se svou poslední řečí nad Brutovým tělem ujímá moci v zemi s podobně sebevědomou samozřejmostí, jako to činí Fortinbras nad tělem Hamleta, stejně ušlechtilého člověka, který byl přespříliš dobrý pro tento svět, končí hru velebnou notou míru a smíření. Někteří diváci si ovšem uvědomí, že tento klidný tón poněkud zaskřípe. Jsou to ti, kteří vědí, jak se osudy Říma dále vyvíjely, byli to ti, kteří si v Shakespearově době končící feudální éry dokázali ztotožnit nenápadného, ale ambiciózního Octavia s příslušníky dravé, chladně kalkulující generace nastupující anglické buržoazie, a konec konců jsou to i ti, kteří věděli a vědí, že se historie až příliš často opakuje.
Julius Caesar je politické drama napsané z větší části klasicky hutným, mužným veršem, ve kterém se Shakespearovi podařilo postihnout věčný dějinný paradox. Čím vznešenější jsou záměry těch, kteří se odhodlají vzít vládu věcí veřejných do svých rukou, tím hůře je lze uskutečnit. Morálka se totiž vždy dostává do rozporu s praktickou politikou, jejímž předmětem nejsou abstraktní ideje, ale živí, nevypočitatelní lidé.
