Shakespeare, William  - Dva kavalíři z Verony / The Two Gentlemen of Verona

Vydáváme dvojjazyčnou edici her Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska a jiné tituly světové a české beletrie.

Košík   Košík
Najdete nás na Facebooku

Shakespeare, William - Dva kavalíři z Verony / The Two Gentlemen of Verona

Dva kavalíři z Verony / The Two Gentlemen of Verona
170.00 Kč 208.00 Kč
140.00 Kč
Pro školy

140.00 Kč

Autor: Shakespeare, William
Překlad: Jiří Josek
Rok vydání: 2013
EAN: 978-80-86573-33-5
ISBN: 978-80-86573-33-5

Komedie plná zvratů o souboji mezi přátelstvím a láskou. Do pošetilého jednání kavalírských milenců pozoruhodně vstupují i dva sluhové a jeden pes. Ženy tu sice hrají prim, ale svému údělu se nevyhnou. Druhé, přepracované vydání. První v bilingvní edici. Váz. 160 stran, 208 Kč

PDF Stáhnout ukázku


Hrálo se

Divadlo: Česká televize (DABING PRO TV), Premiéra: 01.01.1991 , Derniéra: 01.01.1991,

 

Předmluva

Dva kavalíři z Verony patří k Shakespearovým raným komediím. Hra vznikla někdy v letech 1590–1594. Má se za to, že byla napsána až po Komedii omylů a Zkrocení zlé ženy, ale s ohledem na jistou jednoduchost její stavby, tvořenou z velké části sledem monologů a dialogů převážně dvou osob, ji někteří pokládají za vůbec první Shakespearovu hru. Tiskem vyšla až v sou borném foliovém vydání třiceti šesti dramat v roce 1623, které připravili dramatikovi herečtí kolegové John Heminges a Henry Condell.

Jako u většiny svých her i pro tuto komedii čerpal Shakespeare z literárních pramenů. Tematicky i dějem hra navazuje na tehdy oblíbený žánr romance či pastorály, což byla tehdejšímu zdobnému vkusu poplatná sladkobolná převyprávění starých středověkých příběhů o osudem stíhaných milencích, končící povětšinou happy endem. Přímou předlohou autorovi snad mohla být dnes ztracená a anonymní anglická divadelní adaptace španělské pastorální novely Diana Enamorada (1542) Jorge de Montemayora, která se uváděla v Londýně roku 1585. Dianu ale mohl Shakespeare znát i přímo z francouzského či anglického překladu. Řadu motivů pak dramatik převzal z básně Arthura Brooka Romeus and Juliet a najdou se i styčné body s tvorbou jiných autorů, jako je Geoffrey Chaucer, John Lyly, Philip Sidney a další.

Pro žánr romantické komedie, v němž Shakespeare později vytvořil některá svá nejproslulejší a nejzdařilejší díla, představují Dva kavalíři z Verony pozoruhodnou líheň. Dramatik si zde vyzkoušel celou řadu postupů a motivů tomuto žánru vlastních, k nimž se později vrací a dále je rozvíjí. Zde poprvé se setkáváme s mladými milenci, kterým rodiče brání v lásce, což je východisko například komedie Sen čarovné noci (ale i tragédie Romeo a Julie). Zde poprvé se mladá hrdinka v mužském převleku vydává na cestu za milým, jako to později činí např. v komediích Jak se vám líbí? či Večer tříkrálový. Zde poprvé je jeden milenec skrytým svědkem zrady druhého jako v tragikomedii Troilus a Kressida atd. Zde jako tolikrát později Shakespeare straní ženám a přisuzuje jim více odvahy, iniciativy a důvtipu než jejich mužským protějškům. A zde jako v mnoha dalších hrách čerpá dramatik ze zdrojů antické či středověké frašky a prokládá hlavní milenecký příběh pásmem sluhů, kteří slova a činy svých vznešených pánů komentují, shazují a zrcadlí z přízemně realistických pozic zdravého rozumu.

Přestože kritici oceňují na hře mnohé, ať už je to řada lyrických pasáží v promluvách pánů, či hrubozrnný humor sluhů, zas a znova narážejí na humor sluhů, zas a znova narážejí na jedno místo téměř na samém konci hry, které jim připadá nepřijatelné. Valentin, jeden ze dvou kavalírů, tu skutečně „kavalírsky“ od pouští příteli jeho do nebe volající podlost a zradu a dívku, o kterou oba usilují a kterou Proteus před chvílí málem znásilnil, mu ve jménu přátelství velkomyslně přenechává. I když se po krkolomném zvratu vše spraví a hra končí povinným happy endem obou mileneckých dvojic, podivná pachuť přetrvává.

Někteří pro tento „defekt“ hru rovnou zavrhují jako nepodarek nezralého autora, jiní se pokoušejí Valentinova slova interpretovat tak, že vlastně neřekl to, co řekl, další pak poukazují na dobový kult přátelství, v jehož intencích je podobné gesto naprosto přijatelné. Přijmeme-li tuto teorii, přijmeme i skutečnost, že v kánonu děl dramatika, který nás udivuje právě tím, že je i přes časovou odlehlost myšlenkově zcela současný, se vyskytuje hra, kterou zub času nahlodal až k nestravitelnosti. Jiní kritici prohlašují, že zmíněné místo zcela odpovídá fraškovitému charakteru hry. Dramatik ji podle nich psal pro mladé, univerzitní publikum a jistá odvázanost, včetně onoho špílce na konci, k ní prostě patří.

Zdá se, že vyřčení jednoznačného soudu o hře brání jistá dvojznačnost, s níž dramatik své téma a postavy prezentoval. Po vzoru univerzitních disputací své doby nastolil téma přátelství versus láska, zasadil ho do dramatického děje, aby postavami a příběhem demonstroval protikladná hlediska, jimiž lze na téma nahlížet. Protože jde o komediální žánr, pojímá téma především posměšně a ironicky. Poukazuje na stereotypy a klišé, která je provázejí, ladí svou řeč do poloh vzletné poezie, aby ji vzápětí strhal jako „květnaté tlachy“. V pečlivě vystaveném sledu střídá ostré kontrasty citových poloh, humoru i banalit, vznešenosti i nízkosti a neváhá ani vést paralelu mezi láskou a přátelstvím člověka a psa. S ironickou nadsázkou ukazuje zamilované jako blázny, kteří jsou pro lásku schopni zradit i nejbližší přátele. Ale když v onom inkriminovaném momentu a ve shodě s dobovým kultem přátelství nechá naopak ve jménu přátelství zradit lásku, ironická nadsázka jako by přestala fungovat a nastává šok. Je to dáno právě onou dvojznačností postav, jak je dramatik vytvořil. Kromě toho totiž, že postavy na jedné straně fungují jako personifikované argumenty zvoleného tématu, díky Shakespearově dramatickému mistrovství na řadě míst přestávají být karikaturami, překračují svou tezovitost a stávají se věrohodnými, živými lidmi, kteří vzbuzují divákovy sympatie či antipatie. Divák pak má tendenci hledět na hru jako na romantickou komedii psychologicky plnokrevných postav, a jakmile ho dramatik v daném místě této iluze zbaví, divák je rozčarován.

Pravda je,  že při inscenování hry se zm.něný „nedostatek“ dodnes všelijak zastírá. Daná pasáž se proškrtává nebo se herci snaží dělat vše možné,aby tu misogynskou surovost překryli protikladným jednáním. Nicméně hra se tak ochuzuje o onen ironický osten.

Shakespeare se od počátku své tvorby projevuje jako autor, který přebírá staré ustálené příběhy a formy, ale přetváří je po svém v originální a objevná díla. Bourá stereotypy, provokuje, a tak často ukazuje staré známé věci v úplně novém světle. Stejně jako v Sonetech  na ploše čtrnácti veršů vytvořil z ploché, adorační poezie niterná dramata lásky a z Milenčina nářku  jemnou parodii na podobné literárně zpracované nářky svedených a opuštěných žen, tak v komedii Dva kavalíři z Verony  si zřejmě poněkud střílí z konvenční romance. Pohybuje se přitom na hraně mezi parodií a pravdou, ale běda tomu, kdo se do jeho léčky dá chytit.

Na jeden takový případ upozorňuje český kritik Jindřich Vodák, když na přelomu 19. a 20. století říká: „Hru lze si mysliti jen v ovzduší bláznivého mládí. Valentina a Protea lze hrát dvojím způsobem, buď tak, jak jsou, se všemi příznaky nerozumného, neustáleného a potrhlého chlapectví, nebo jako karikatury, v nichž jednotlivé rysy jejich zelenosti zúmyslna se přehánějí a vyrážejí.“ A lamentuje nad tím, s jak nepatřičně tragickou vážností k tomuto svižnému kusu přistoupili pražští inscenátoři.

Dva kavalíři z Verony  je sice hra učňovská, ale zavrhovat ji jako dílo nezralé a nepodařené by bylo nespravedlivé. Tato komedie vyžaduje důkladnou interpretaci, zřetelný inscenační klíč a netradiční provedení, které by šlo co možná nejvíce vstříc autorovu záměru.

JIŘÍ JOSEK 

 

 

© Nakladatelství ROMEO 2013, Česká republika. Obchodní podmínky, Jak nakupovat
Web vytvořil hudym.com
Nahrávám...
 
 
Zavřit