Shakespeare, William - Konec dobrý, všechno dobré / All´s Well that Ends Well

Černá komedie o světě, v němž lidé dokážou maskovat svou zištnost láskou i milovat někoho, kdo si jejich lásku nezaslouží. Váz. 200 stran, 218 Kč Hrálo se: Divadlo F.X.Šaldy Liberec, Národní divadlo Brno, Český rozhlas Vltava.

Stáhnout ukázku

Varianta:
Dostupnost Skladem Skladem Zvolte variantu
239 Kč 117 Kč od 117 Kč
Shakespeare, William - Konec dobrý, všechno dobré / All´s Well that Ends Well

Hrálo se

Předmluva

Konec dobrý, všechno dobré patří k tzv. „hořkým“ či „problémovým“ komediím vrcholného období Shakespearovy tvorby. Hra vznikla pravděpodobně kolem roku 1603, nedlouho po tragédii Hamlet a tragikomedii Troilus a Kressida. Následovala ji další „hořká“ komedie Půjčka za oplátku. Podle všeho existuje řada důvodů, proč se ze Shakespearových komedií postupně vytrácel bezstarostně veselý tón a s přelomem století do nich začaly pronikat temnější ozvěny lidského nitra. V únoru 1601 umírá na popravišti Shakespearův patron hrabě Essex a téhož roku v září podléhá nemoci jeho otec. V díle se odráží též změna společenského klimatu. Končí vláda královny Alžběty I. a na trůn nastupuje nová dynastie Stuartovců. Doba je napjatá, prostoupená politickými, náboženskými a sociálními rozpory. Proměnu stylu mohly ovlivnit i požadavky platícího publika. V době, kdy ve dvousettisícovém Londýně chodily denně do divadla dva až tři tisíce lidí, bylo třeba hledat nová témata a atraktivnější výrazové prostředky.

#ShowMore#

Konec dobrý, všechno dobré je v těch nejhrubších rysech klasický příběh o tom, jak se dva mladí lidé po mnoha strázních konečně setkávají ve šťastném manželství. Shakespeare si pro svou adaptaci vybral devátou novelu třetího dne z Dekameronu Giovanniho Boccaccia, populární látku italské renesance, známou tehdy v Anglii ze sbírky Palác potěchy (The Palace of Pleasure, 1566–67, 1575) v překladu Williama Paintera.

Boccacciova novela, ač nemá žádný známý konkrétní pramen, rovněž těží z tradice. Spojuje se v ní folklorní motiv o smrtelně nemocném králi, jenž za své uzdravení nabízí velkou odměnu, s příběhem o opuštěné kurážné a bystré dívce, která musí splnit zdánlivě neuskutečnitelné úkoly, aby získala zpět svého milého. Jsou zde ale i další už dříve literárně zpracované motivy: záměna prstýnků, záměna milenky za manželku v loži záletného manžela či motiv panenství jako zdroje magické moci. Shakespeare Boccacciův příběh převyprávěl dosti věrně, a přesto docílil toho, že v jeho pojetí vyznívá tato navýsost tradiční látka dráždivě nově, odvážně a moderně. Boccacciova novela je přímočaré vyprávění o tom, jak neurozená dcera provinčního doktora dokáže svým důvtipem a neúnavným úsilím zdolat i tak mocnou překážku, jakou je společenská nerovnost, aby si mohla vzít muže, kterého miluje. Shakespeare, ovlivněn humanistickým světonázorem své doby, společenskou nerovnost nebere jako nezvratnou danost, ale jako filozofický a etický problém, který proměňuje v téma hry a základní zdroj dramatického konfliktu. V jeho zpracování se pak romantický příběh o odměněném důvtipu stává fakticky popřením sebe sama. Zpochybněna je nejen motivace postav, ale i šťastný konec má nádech hořké ironie.

Při adaptaci Shakespeare jako obvykle zkracuje časové rozpětí příběhu, aby posílil dramatický spád. V intencích tématu upravuje charaktery postav i průběh děje. Zatímco v Dekameronu král porušuje pravidla společenské hierarchie a dává prosté dívce urozeného manžela jen proto, že by v opačném případě porušil své královské slovo, tedy autoritu nejvyšší, v Shakespearově verzi král nejen plní slovo, ale dokonce se sám stává hlasatelem společenské rovnosti, když Heleninu vrozenou ušlechtilost klade nad Bertramovu šlechtickou urozenost. Zákonitě se tak proměňuje i vzájemný vztah ústřední dvojice. Když v Dekameronu Beltramo opouští Gilettu a potom se ve Florencii jako voják zamiluje do cizí dívky, v epickém toku příběhu a za stávajících společenských poměrů to autor novely čtenáři nepředkládá jako morální prohřešek hodný odsouzení. Na závěrečné smíření nepadá tedy žádný stín. Shakespeare ale zároveň se zpochybněním Bertramovy společenské nadřazenosti zpochybní i jeho chování. Navíc ho vybaví takovou řadou povahových vad, až divák takřka zapomene, že se mladík mimo jiné dosti oprávněně brání nátlaku, aby si vzal nemilovanou ženu. V dramaticky vygradovaném závěru pak musí Bertram podstoupit pokořující výslech od samého krále, při němž je těsně před „šťastným rozuzlením“ odhalen jako cizoložník a lhář. K negativnímu obrazu Bertrama přispívají svorně, byť každá trochu jinak, i postavy, o které Shakespeare příběh oproti výchozí látce obohatil: hraběnka, pan Lajar, Esperanto a šašek.

Hraběnka, pan Lajar a s nimi i francouzský král jsou zástupci starší generace. Nostalgický stesk po starých dobrých časech přebývá jak v hraběcím paláci v Rousillonu, tak v královském paláci v Paříži. Minulost představuje hodnoty, které povrchní současnost a Bertram jako její typický představitel postrádají. Přímo karikaturou těch nejkřiklavějších excesů přítomnosti je ovšem postava Bertramova sluhy a rádoby společníka Esperanta, kolem něhož Shakespeare vystavěl celý vedlejší příběh. Tenhle „dutý ořech“, který se skrývá za fasádou módních šatů a slov, se musí při komickém vojenském soudu dostat až na samé dno pokoření, aby odhodil své pokrytectví. Jako žalostná troska člověka, jemuž zbyl pouze holý život, a s ním ovšem i rozporuplná schopnost za všech okolností přežít, se pak stává korunním svědkem Bertramova dramatického odhalení v poslední scéně. Jinou paralelu s hlavním příběhem tvoří výstupy šaška. Jeho trampoty s Izabelou kopírují v komické rovině osudy ústředního páru. Především se ale tato postava sarkasticky vysmívá všemu kolem sebe, včetně Bertrama, jehož šrám na tváři, získaný v čestném boji, jízlivě pokládá za vřed způsobený pohlavní chorobou. Časté odkazy na náboženství v šaškových projevech, mnohdy spojené s lascivními dvojsmysly, musely v tehdejší rozjitřené době působit silně provokativně, a navíc dodávají této postavě až jakýsi abstraktní rozměr „ďábelského“ glosátora, připomínajícího personifikovanou Neřest středověkých moralit.

Zatímco Bertrama oproti jeho předobrazu v Dekameronu mění Shakespeare k horšímu, u Heleny postupuje přesně opačně. Nachází pro ni zastánce v postavách hraběnky, krále a pana Lajara, kteří přejí jejímu úsilí, a to nejen navzdory své stavovské příslušnosti, nýbrž i v rozporu s principy klasického milostného příběhu, podle nichž staří zpravidla brání nerovnému svazku dvou mladých lidí. Vždyť Helena, která pomocí léku zděděného po otci, ale především svou magickou mocí dokáže vyléčit královu chorobu, patří více do jejich světa zapomenutých hodnot než k současnosti, která už „nevěří na zázraky“. Zároveň autor drobnými úpravami činí Helenu oproti důvtipné a neohrožené Gilettě zranitelnější a citlivější, a to hlavně proto, aby posílil všechny možné argumenty ve prospěch tvrzení, že jednala z lásky a ne z vypočítavosti. Ale co naplat. Skutečnost, že se Helena všemi možnými i nemožnými, legálními i poněkud pochybnými prostředky snaží získat muže, který ji, ať už z jakéhokoli důvodu, nemiluje, zůstává jejím nepřekonatelným handicapem.

Právě v hodnocení Heleny spočívá dráždivost a záhadnost této hry. Helena má dodnes mezi komentátory či diváky své zapřisáhlé odpůrce i vášnivé obhájce. Je ale zřejmě nemožné ji jednoznačně soudit. Shakespeare v ní totiž vytvořil postavu tak komplikovanou a mnohotvárnou, jak komplikovaný a mnohotvárný je svět, v němž lidé dokážou stejně tak maskovat svou zištnost láskou jako milovat někoho, kdo si jejich lásku nezaslouží.

Konec dobrý, všechno dobré je romantický příběh s realistickými postavami, příběh o světě, ve kterém válečná čest, dobré jméno, dané slovo, a snad i láska, mohou být pouhou iluzí. Je to pohádka, která sice dobře dopadne, ale nemá šťastný konec.

JIŘÍ JOSEK 

Doplňkové parametry

Kategorie: W. Shakespeare
Záruka: 2 roky
Autor: Shakespeare, William
Překlad: Jiří Josek
Rok vydání: 2000
EAN: 978-80902639-6-3
ISBN: 80-902639-6-8
Typ vydání: zrcadlové

Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce.

Nevyplňujte toto pole: