Shakespeare, William  - Dvanáct nejlepších her 2

Vydáváme dvojjazyčnou edici her Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska a jiné tituly světové a české beletrie.

Košík   Košík
Najdete nás na Facebooku

Shakespeare, William - Dvanáct nejlepších her 2

Dvanáct nejlepších her 2
300.00 Kč 449.00 Kč
Pro školy

225.00 Kč
449.00 Kč

Autor: Shakespeare, William
Překlad: Jiří Josek
Rok vydání: 2011
EAN: 978-80-86573-25-0
ISBN: 978-80-86573-25-0

Prodává se pouze společně se svazkem Dvanáct nejlepších her 1. Dvousvazkový soubor dvanácti her Williama Shakespeara je výběrem toho nejlepšího z jeho dramatické tvorby. Druhý svazek nás přenáší do druhé poloviny autorovy tvorby, do počátků baroka. Pevný řád světa se v jeho hrách rozpadá a autor nahlíží do nitra svých postav. Svazek obsahuje komedii Večer tříkrálový, vrcholné tragédie Hamlet, Othello, Macbeth a Král Lear a básnickou pohádku o smíření a odpuštění Bouře. Váz., 536 stran.


Galerie

 

Předmluva:

Barokní duše

Druhý svazek nás přenáší do druhé poloviny autorovy tvorby, která vznikala v době velkých společenských změn na sklonku vlády královny Alžběty I. a za vlády Jakuba I., v době počátků baroka. Optimistický renesanční pohled na člověka a na svět se v pohledu dramatika zakaluje a probouzí se jeho skepse. I v této etapě své tvorby pěstoval Shakespeare různé žánry (komedie, tragédie, historie a romance). Pevný řád světa se v jeho hrách rozpadá a autor nahlíží do nitra svých postav. Komično se mění v grotesku, bezvýchodná tragičnost vyrůstá z nezbadatelných hlubin lidské duše. Shakespearův rukopis se vyvíjí k větší formální nevázanosti a novátorským postupům.

Na počátku 17. století je William Shakespeare muž v nejlepších letech, věhlasný dramatik, který je miláčkem lidového i vznešeného publika a oblíbencem samotné královny Alžběty. Stává se rovněž desetiprocentním podílníkem divadla Globe ,,nové domovské scény Společnosti lorda komořího  s kapacitou 3300 diváků, nesoucí nadpis „Totus mundus agit histrionem“, což volně přeloženo znamená „Celý svět je divadlo“. Možnou příčinou nápadného zlomu v jeho tvorbě je zřejmě souhra řady okolností: politických, společenských, uměleckých i ryze osobních.

Na tak výsostně politického autora, jakým Shakespeare byl, měly jistě vliv obavy o budoucnost Anglie po smrti stárnoucí bezdětné královny Alžběty I. v době už zjevného přechodu země od zavedených pořádků aristokratické společnosti k ziskuchtivé společnosti nového věku. Zatímco se dramatik ve svých předešlých historických hrách snažil pochopit obecné zákonitosti boje o moc a zmapovat dějiny Anglie, nyní se od anglické historie odklání a hledá látky v jiných místech a časech, skrze něž by mohl svobodněji a důrazněji ukazovat na poměry doma. Více než mechanismy moci ho ale začíná zajímat sama osobnost vládce, jeho duševní pochody a kompetence vládnout. Více než dříve si rovněž začíná uvědomovat roli vrtkavých mas v politickém dění. Plodem tohoto zájmu je Julius Caesar, první z řady velkých tragédií, v jejichž středu stojí vládce a které ukazují svět na přelomu dvou epoch. Ústřední postavou hry ovšem není Caesar, ale Brutus, jehož násilný čin není motivován osobní touhou po moci, ale nadosobní ideou. V Juliu Caesarovi  se autorovi podařilo postihnout věčný dějinný paradox, který ukazuje, že čím vznešenější jsou záměry těch, kteří se odhodlají vzít vládu věcí veřejných do svých rukou, tím hůře je lze uskutečnit.

Změněná doba s sebou přinesla i změnu vkusu. Objevila se řada mladších autorů, kteří začali psát jinak než Shakespeare, pro vzdělanější a náročnější publikum. V době, kdy ve dvousettisícovém Londýně chodilo denně do divadla několik tisíc diváků, bylo třeba hledat nová témata a atraktivnější výrazové prostředky. Shakespearovým uměleckým protipólem byl o osm let mladší Ben Jonson, Shakespearův vzdělanější kolega, obdivovatel, stejně jako nelítostný kritik. Jonson byl autorem jízlivým, satirickým a ve svých nejlepších hrách domácím a současným. Stál u zrodu nové umělecké formy, jíž byly výpravné produkce chlapeckých souborů v uzavřených divadlech, s dekoracemi, hudbou a zpěvem. (Na tuto „válku divadel“, probíhající v Londýně v prvních letech 17. století, se naráží v Hamletovi .)

Shakespeare na nové požadavky doby reagoval. Zdá se, že první známkou změny stylu bylo už to, že soubor opustil představitel dřívějších hrubě zemitých komických postav Will Kemp a na jeho místo nastoupil intelektuálnější typ komika Robert Armin, který se snad poprvé objevil v Globu  v roce 1600 v roli klauna Bruse (Touchstone) v upravené verzi komedie Jak se vám líbí?  a rok nato jako šašek August (Feste) v komedii Večer tříkrálový.

Večer tříkrálový  je poslední komedie, ve které humor a dobrá nálada převládají nad pocity skepse a zmaru. Odehrává se sice v exotické Ilýrii, ale přesto je zejména ve svém burleskním pásmu pevně ukotvená v Anglii. Oproti předcházejícím komediím zde zdrojem dramatického konfliktu nejsou ani tak omyly, intriky či kouzla a čáry, nýbrž vlastní zaslepenost a sebeklam. Více než jindy se nad příběhem vznáší hrozivý stín smrti. Namísto dříve laskavého humoru nabízí tato hra spíš humor drastický. Nejostřeji, nejkritičtěji a nejsoučasněji ze hry vystupuje postava puritánského Malvolia, který je nakonec vynesen jako masopustní Morana, ale jehož nenávistná hrozba zůstává neodbytným mementem.

V dalších komediích se Shakespeare snažil ještě více vyjít vstříc dobovému vkusu. Platí to zejména o cynické a groteskní tragikomedii Troilus a Kressida  (1601), která v satiričnosti a v bourání mýtů překonala svou dobu. Láska je zde redukována na sex, válka a hrdinství jsou nesmyslnou řezničinou. Příběh o trójské válce je stejně jako Romeo a Julie  příběhem o mladé lásce, jíž doba nepřeje, ale zatímco láska veronských milenců přežívá i po jejich smrti, v Troilovi a Kressidě  milenci přežijí, ale jejich láska je mrtvá, dříve než se narodí.

Komedie Konec dobrý, všechno dobré  (asi 1602) a Něco za něco  (asi 1604) bývají označovány jako „problémové“ či „hořké“. Jsou psány již v novém stylu s prvky grotesknosti a společenské kritiky. Podobně jako ve velkých tragédiích z tohoto období tvorby se do nich promítají problémy přelomu dvou epoch a odpovědnosti vládců.

Čtveřici nejslavnějších Shakespearových tragédií zahajuje Hamlet. Shakespeare, inspirovaný dobovým zájmem o řeckou tragédii, přepracoval starší hru o pomstě za otcovraždu, jejímž autorem byl zřejmě Thomas Kyd. Přestože vět šinu podstatných dějových prvků Shakespeare převzal z již existujících pramenů, až jeho zpracování jim dalo vnitřní logiku, dramatický spád, básnickou působivost i filozofickou hloubku, pro něž tato hra patří k nejvyšším vrcholům světového písemnictví. Základním tématem je záhadnost lidské existence, smysl pozemského bytí, přitom je to však hra nedidaktická, poutavá a otevřená řadě možných interpretací. První verze vznikla snad už v roce 1599, ale Shakespeare na dramatu dále pracoval a výrazně ho předělával. Do konečné podoby se jistě promítly i některé konkrétní události. V roce 1601 byl po nezdařeném pokusu o odstavení královny Alžběty z trůnu popraven lord Essex a spolu s ním i Shakespearův aristokratický příznivec hrabě Southampton. V září téhož roku pak umírá Shakespearův otec.

Jinou sondou do duše „veřejného činitele“ je tragédie Othello . Zatímco na postavě Hamleta autor ukázal, jak myšlení může paralyzovat čin, v Othellovi cit a vášeň ochromují rozum. Tragédie Othello  je dalším příkladem toho, jak Shakespeare myšlenkově předběhl svou dobu. V čase masového obchodování s černými otroky vytvořil na podkladě protičernošské tendenční povídky strhující drama plné výsostné poezie a humanistického cítění. „Čestného vraha“ Othella autor ukazuje jako oběť intrikánského Jaga, který je další z dokonale psychologicky vykreslených postav. Jazyk v této hře je nejen prostředkem charakterizace a sledu básnických obrazů, ale přímo nástrojem děje. Mocí slova získá Othello Desdemonu, ve zmatení jazyka se rozpadá jeho láska, rozbitím jazyka do nesouvislých výkřiků vrcholí jeho pád. Do sítí slov chytá Jago své oběti a vhodně voleným slovem zabíjí.

V roce 1603 umírá královna Alžběta I. a na anglický trůn nastupuje Skot Jakub I. z dynastie Stuartovců. Ze Shakespearovy herecké společnosti se stávají Služebníci královi,  neboť král je přijímá pod svůj patronát.

V letech 1605 až 1606 píše Shakespeare další dvě velké tragédie, Macbetha  a Krále Leara. Hru ze skotských dějin vytvořil na počest nového krále, který svůj původ odvozoval od Banqua a sám psal učená pojednání o čarodějnictví i o násilném uchvácení trůnu. V Macbethovi  dramatik mistrovsky dokázal zhustit epicky rozvětvený děj převzatý z historických pramenů v tematicky i časově sevřený útvar umocněný silou básnického výrazu. Macbeth  je hra, v níž se základní dramatický konflikt odehrává v psychice titulní postavy. Tato hra o ctižádosti a svědomí klade nepříjemné otázky po tom, zda je člověk zodpovědný za své činy jen sám sobě, anebo zda existuje něco, co ho přesahuje.

V obraze rozvráceného světa, který Shakespeare ve svých čtyřech velkých tragédiích vykreslil, jde nejdále ve hře Král Lear. Zatímco Hamlet měl ještě odvahu pokusit se stav světa napravit, i když se to ukázalo být nad jeho síly, král Lear je vystaven utrpení obludných rozměrů. Téma konce staré a začátku nové epochy je v této hře přeneseno do generačního, rodinného konfliktu. Tragickému konci titulní postavy ale chybí očistná katarze. Po apokalyptickém zážitku zůstává jen hořké memento.

V následujícím roce 1607 se Shakespeare opět vrací k antickým příběhům čerpaným z Plútarcha. Píše vrcholnou tragédii Antonius a Kleopatra  a výsostně politické drama Coriolanus. V tragické satiře Timon Athénský  Shakespeare sice přepracoval starý řecký mýtus, ale hra byla především reakcí na kořistnictví nové doby. Lze říct, že skeptický pohled na svět v této hře vrcholí a předznamenává další výrazný zlom v autorově tvorbě.

V únoru 1608 se stává Shakespeare dědečkem, dcera Susanna přivede na svět dceru Elizabeth. Dramatik prodává svůj podíl v divadle Globe  a vrací se do Stratfordu. Do konce života napíše ještě sedm her: čtyři ve spolupráci s jinými (včetně ztracené hry Cardenio, napsané s Johnem Fletcherem) a tři sám. Tak jak se v této době zámořských objevů zvětšuje a otevírá svět, i dramatikova fantazie překračuje svíravé hranice bezvýchodnosti a obrací se k utopiím, pohádkám a úchvatným vizím. Hry závěrečné etapy dramatikovy tvorby, pro které se ustálil název romance, se vyznačují odklonem od tragiky života. Převládá v nich tón smíření a odpuštění. Dějí se v nich zázraky a cestuje se v nich časem i prostorem. Viny otců jsou zde vykoupeny jejich dětmi. Po sérii romancí Perikles  (asi 1608), Cymbelín  (asi 1609), Zimní pohádka  (asi 1610) a Bouře  (asi 1610) se autor, zřejmě opět ve spolupráci s Johnem Fletcherem, vrací obloukem k anglické historii hrou Král Jindřich VIII.  (asi 1613), která končí narozením budoucí královny Alžběty I. Se stejným spoluautorem napíše ještě hru Dva vznešení příbuzní  (asi 1613).

Bouře  je Shakespearovo poslední samostatné dílo. Hra, v níž dramatik dosahuje vrcholů básnického výrazu, přerůstá v úchvatnou metaforu, symbolické zobrazení světa. Touto knihou se zřejmě autor symbolicky loučí se svou profesí dramatického básníka. V logice Shakespearovy tvorby má Bouře  své pevné místo. Od her, v nichž Shakespearův hrdina poznává svět a je odhodlán ho měnit, přes ponor do nitra člověka a odkrytí jeho slabostí, směřuje autorova tvorba k obrazu světa, který je záhadný a nepochopitelný. V konečné fázi pak člověk a svět splývají v přirozené jednotě a věčném řádu přírody. Autor získává úlevný nadhled nad marnostmi lidského života a současně ukazuje život sám jako zázračnou a nádhernou marnost.

 

 

        Všechno pomine

jak tahle naše bezvýznamn. hříčka

a nezůstane nic. Jsme z téže látky,

z jaké se tkají sny, a chvilka žití

je ostrov v moři spánku.

 

JIŘÍ JOSEK

© Nakladatelství ROMEO 2013, Česká republika. Obchodní podmínky, Jak nakupovat
Web vytvořil hudym.com
Nahrávám...
 
 
Zavřit