Shakespeare, William - Sonety, Milenčin nářek / Shakespeare´s Sonnets

Shakespearovy sonety jsou knihou o lásce ve všech podobách. Nezáleží příliš na tom, zda jde o lásku legitimní či nelegitimní, hetero-, homo- či bisexuální, tragickou či komickou, duchovní či fyzickou. Důležité je, co láska s člověkem udělá, jak ji prožívá. Jako v původním Shakespearově vydání svazek obsahuje vedle 154 sonetů i báseň Milenčin nářek.

Kategorie:	W. Shakespeare
Záruka:	2 roky
Autor:	Shakespeare, William
Překlad:	Jiří Josek
Rok vydání:	2008
EAN:	978-80-86573-18-2
ISBN:	978-80-86573-18-2
Typ vydání:	zrcadlové

Stáhnout ukázku

Varianta:

Dostupnost	Skladem Skladem Zvolte variantu

259 Kč 153 Kč od 153 Kč

Shakespeare, William - Sonety, Milenčin nářek / Shakespeare´s Sonnets

Popis
Diskuze

Hrálo se

Divadlo: Český Rozhlas 3 - Vltava, Premiéra: 24.07.2008 , Derniéra: 24.07.2008, , (odkaz na stránky divadla)
Divadlo: Mladá Boleslav - Městské divadlo, Premiéra: 28.04.2017 , Derniéra: 09.03.2023, , (odkaz na stránky divadla)

Předmluva

Shakespeare's sonnets zněl titul kvartového svazku, který vydal v roce 1609 londýnský tiskař Thomas Thorpe. V knize, kterou nikoli autor, ale jistý T. T. (zřejmě zmíněný tiskař) dedikuje jistému panu W. H., bylo 154 sonetů a báseň A Lover’s Complaint (Milenčin nářek), u níž byl plným jménem uveden jako autor William Shakespeare. Kniha se tak přiřadila k podobně koncipovaným svazkům spojujícím sbírku sonetů s delší básnickou skladbou, jak je vytvořili básníci Edmund Spencer, Samuel Daniel, Thomas Lodge, Giles Fletcher a jiní. A přece se od nich výrazně liší. Shakespearovy sonety vyšly asi o deset let později, kdy sonetová móda už byla passé, a hlavně, zatímco předchozí básníci v sonetech v petrarkovském duchu opěvovali nedostižné dámy svého srdce, jejichž jména vetkli do titulů svých sbírek, a v následných „nářcích“ nechávali padlé ženy zříkat se hříchu či žádat satisfakci, Shakespeare tento model zcela převrátil. V jeho Sonetech se básník v první části obrací k anonymnímu muži, jehož identita zůstává skrytá, a v části druhé je pak adresátem sonetů anonymní „černá dáma“, která je přímým protikladem dobového ideálu krásy i dobrých mravů. Další nejmenovanou postavou sbírky je básníkův literární sok. Poslední dva sonety, lascivně laděné parafráze antického příběhu o bůžku lásky Amorovi, tvoří jakýsi epilog k sonetovému věnci. V Milenčině nářku pak zrazená žena žaluje na svého svůdce, ale na rozdíl od žen předešlých autorů, které oklamány svého pádu hořce litují a milence zatracují, Shakespearova vášnivá žalostnice podlehla věrolomnému svůdci vědomě, nepřestává ho obdivovat, a dokonce přiznává, že kdyby to bylo možné, podlehla by mu znovu.

Chci se dozvědět víc

Skandální obsah knihy s náznaky homosexuálních či jiných amorálně pociťovaných vztahů i tajemné okolnosti jejího vzniku měly zřejmě značný vliv na přijetí sbírky i na proměny její podoby při následných vydáních. Přestože v alžbětinských intelektuálních kruzích se pěstovala helénistická kultura, v níž měla láska mezi muži své místo, a dokonce sám král Jakub I. se hlásil ke svým milcům, v očích církve a puritánských měšťanů byla homosexualita hrdelním zločinem. Zdá se, že právě pro obsahovou závadnost zřejmě už k reedici knihy za Shakespearova života nedošlo. V roce 1640 vydal John Benson Básně, napsané panem Williamem Shakespearem, které obsahují všelijak přeskupené a do větších celků pospojované Shakespearovy sonety, přičemž Milenčin nářek je zařazen mezi básně jiných autorů té doby. Benson zasáhl do textu i tak, že v básních explicitně určených muži zaměnil, byť nedůsledně, mužská zájmena ženskými a oslovení „chlapče“ nahradil neutrálním výrazem „lásko“. V této podobě se Básně dočkaly hned několika vydání. V osmnáctém století se vydavatelé postupně vraceli ke znění z roku 1609, ale náznaky homosexuality obsažené v básních nadále zakrývali, byť třeba jen matoucími názvy. Až Edmond Malone ve svém kritickém souborném vydání Her a básní Williama Shakespeara z roku 1790 vrátil Sonetům původní podobu. Nicméně Milenčin nářek zařadil na samý závěr svazku, až za sbírku Vášnivý poutník a báseň Fénix a hrdlička. V komentáři pak uvedl, že Sonety obsahují „sto dvacet“ (sic) básní určených muži. Tehdejší Anglie se těžko vyrovnávala s tím, že její velký bard psal milostné básně muži. Sám Malone se snažil utlumit skandálnost svého tvrzení poukazováním na to, že básník vlastně nevyjadřuje verši erotický vztah, ale v duchu doby skládá hold šlechtickému mecenáši.

Pochybnosti provázející Thorpovo vydání z roku 1609 vzbuzuje jak nezvyklý titul, tak i podivná dedikace. Mnozí kritikové navíc poukazují na řadu technických nedostatků a tiskových chyb, které toto vydání obsahuje. Dlouho proto přetrvával názor, že Thorpovo vydání je pirátské a že autor neměl vliv ani na složení svazku, ani na řazení a číslování jednotlivých básní. Kniha se tak stala jednou z největších záhad světového písemnictví, kterou se mnoho generací kritiků a komentátorů snaží rozlousknout. Životopisně orientovaní kritici pátrají po identitě pana W. H., dohadují se, kdo byla „černá dáma“ či básnický rival a jaký vztah měli k Shakespearovi. Numerologicky orientovaní kritici interpretují sonety ve shodě s čísly, jimiž jsou označeny. Řada vydavatelů a komentátorů navíc z uměleckých důvodů zpochybňuje Shakespearovo autorství básně Milenčin nářek a do svých vydání Sonetů ji ani nezařazují.

Pohled na Shakespearovy sonety se začíná proměňovat po roce 1986, kdy péčí Johna Kerrigana vycházejí v edici New Penguin Shakespeare Sonety společně s Milenčiným nářkem jako integrální součástí svazku. Textologické analýzy celkem věrohodně prokázaly, že autorem této básně je vskutku Shakespeare. Další kritická vydání (The Arden Shakespeare, The Oxford Shakespeare) v tomto duchu na Kerriganovo vydání navazují, navíc vyvracejí tradovaný názor, že Thorpovo vydání z roku 1609 bylo vydáním pirátským. Zdá se, že koncepce sbírky a řazení sonetů je dílem autora. Technické provedení včetně dedikace padá pak na vrub nakladateli, který knihu vydal v době, kdy byl Shakespeare mimo Londýn.

Tak jako Shakespeare ve svých dramatech dokázal staré formy a témata přetvořit v živoucí objevná díla, stejného zázraku se mu podařilo docílit v žánru lyrické poezie. Úzce vymezený prostor čtrnácti veršů sonetu, který jeho předchůdci i současníci naplňovali umně vystavěnými popisy, kázáními či chvalozpěvy, Shakespeare prohloubil, zdramatizoval, nabil nesmírným množstvím pocitů, nálad a protikladných vnitřních prožitků. Přestože zhusta využívá konvenčního poetického materiálu své doby – častými „hrdiny“ jeho sonetů jsou čas, láska, růže, hvězdy, oči, srdce, den, noc, světlo, tma, poezie aj. –, uvádí je do překvapivých souvislostí, konfrontuje je se soudobým světem financí, politiky, přírody či s filozofickými a náboženskými koncepty. Nebývale široký je přitom jeho výrazový rejstřík. Úchvatné poetické obrazy se v Sonetech střídají s pragmatickými glosami, vzletná abstrakta přecházejí ve výrazivo jadrné až obhroublé, zanícená vyznání se střídají s pocity nejhlubší skepse a deprese, patos se zlomí v ironii a humor, mýtus v lechtivou lascivnost. Navzdory této tematické i výrazové pestrosti má však sbírka soudržnost a pevný tvar. Jednotlivá témata se zrcadlí, proměňují, nahlížejí z nejrůznějších hledisek. Chceme-li, můžeme Sonety číst jako příběh básníka milujícího mladšího, snad urozeného přítele a současně i jistou „černou dámu“ pochybné pověsti, oba jsou mu spolu nevěrní a navíc se do jejich milostného trojúhelníku zaplete i básníkův konkurent. Omezit se při čtení sbírky na tento příběh by ovšem znamenalo nesmírné ochuzení. Jen u minima milostných sonetů v části věnované příteli autor vyjevuje pohlaví adresáta. Většina sonetů rod zamlčuje a odehrává se pouze ve vztahu „já“ a „ty“. Jejich hlavním hrdinou pak spíše než obtížně identifikovatelná, spílaná i opěvovaná milovaná osoba je básník sám a jeho rozjitřené nitro, které k nám ovšem promlouvá důvěrně známým hlasem našich vášní, našich pochybností, sebelásky i sebemrskačství. Shakespeare, dramatizátor našich emocí, tu s námi hraje mistrovskou hru, při níž nedořečenost, tajemnost básní nutí čtenáře aktivně dotvářet jeho poezii na podkladě vlastních emocí a vlastních zkušeností.

Milenčin nářek je pevnou součástí této hry. Příběh dívky zestárlé žalem, kterou svůdce získá tím, že jí věnuje dary a sonety od všech svých bývalých milenek, jimž zlomil srdce, není jen humornou parodií podobně laděných příběhů. Přes veškerou absurditu básni nechybí jímavost a vroucnost.

Shakespearovy sonety jsou knihou o lásce ve všech podobách. Nezáleží příliš na tom, zda jde o lásku legitimní či nelegitimní, hetero-, homo- či bisexuální, tragickou či komickou, duchovní či fyzickou. Důležité je, co láska s člověkem udělá, jak ji kdo prožívá. Shakespearovi se podařilo vyjádřit tuto tříšť pocitů způsobem vskutku mimořádným.

JIŘÍ JOSEK