Shakespeare, William - Král Richard III. / King Richard III.

Hra vznikla někdy mezi lety 1592–1594 a patří do raného období Shakespearovy tvorby. Zatímco tři díly Krále Jindřicha VI. jsou psány rozmáchlým, kronikářským způsobem, Král Richard III. se soustřeďuje na příběh o vzestupu a pádu titulního hrdiny. Tím předznamenává největší Shakespearovy tragédie, jakými jsou Julius Caesar, Hamlet, Othello, Macbeth a Král Lear.

Obraz Richarda jako fyzicky i duševně pokřiveného člověka, jak ho dramatik pojímá, je z historického hlediska nespravedlivý. Dobový portrét ukazuje Richarda jako člověka vcelku pohledného, drobný tělesný defekt prý téměř odstranil usilovným cvičením. Pro zločiny, které se mu připisují, neexistují důkazy. Shakespeare ale není záměrným mystifikátorem. Přebírá výklad postavy ze soudobých pramenů, které z propagandistických důvodů očerňují poražené nepřátele a vítají nástup Tudorovců na trůn. Z těchto pramenů je nejvýznamnější nedokončená Historie krále Richarda III. z roku 1513 od humanisty Thomase Mora a dále kroniky Hallova (1569) a Holinshedova (1577, 1587), které v podobném duchu sledují Richardovy osudy až po jeho porážku a smrt v bitvě u Bosworthu. Je pravděpodobné, že se autor nechal inspirovat i dalšími texty, jako byla anonymní básnická sbírka Zrcadlo pro vladaře, nebo balady tzv. stanleyovského cyklu. Někteří badatelé upozorňují i na anonymní hru Pravdivá tragédie Richarda Třetího vydanou tiskem v roce 1594, která se sice se Shakespearovým dramatem mnohdy dějově míjí, ale žánrově se s ním shoduje.

Shakespearův Král Richard III. je vystavěn na půdorysu senekovské tragédie, ale přebírá i postupy lidového divadla. Zejména titulní postava má řadu společných rysů s personifikovaným Hříchem středověkých moralit. V mnohém ovšem připomíná i titánské zlosyny z dramat Tamerlán, Doktor Faust a dalších, které napsal Christopher Marlowe (1564–1593), Shakespearův současník, kolega a rival z konkurenční divadelní společnosti. Zatímco ale Marlowovy postavy zlosynů jsou nadlidská monstra konající s potěchou zlo pro zlo samé, Richard je postavou veskrze lidskou, a proto mnohem složitější a tajemnější. Je sice ve všem všudy „darebák“, který se přes mrtvoly dere k moci bez sebemenších výčitek svědomí, Shakespeare ale neopomene ukázat kořeny a motivaci jeho krutého jednání. V Morově Historii krále Richarda III. mohl už sice dramatik načerpat řadu podnětů pro psychologické vykreslení postavy, ale prohloubil je a umocnil pasážemi podle vlastní invence. Richard je pod svou suverénní maskou člověkem sžíraným nejistotou a komplexem méněcennosti ze své fyzické podoby i nedůstojného postavení u dvora. Je v nitru zraněným dítětem ovládaným potřebou mstít se světu za všechna příkoří, jimiž musel projít. Je ale i hráčem, který se pouští do předem ztracených akcí, a když v nich zvítězí, sám žasne nad svými netušenými schopnostmi. Dokáže být neodolatelným svůdcem i neohroženým obráncem země před cizími vojsky. Dokáže se smát celému světu i sám sobě. Ale jako člověk, který neuznává žádnou vyšší autoritu než sám sebe, žije jen pro přítomnou chvíli a přechodné extáze z momentálních triumfů. Ve chvíli, kdy se nejvyšší měrou naplní jeho ambice a on dál nemá, oč usilovat, ztrácí zájem. Tehdy začíná jeho pád. Na prahu smrti se jeho já tříští do tisíce protichůdných hlasů. Zůstává sám s vědomím, že až umře, „nikdo slzu neuroní“. A přece se umí v závěru znovu vzchopit a s výkřikem: „Království za koně!“ je zas připraven vsadit vše na jedinou kartu.

Věrohodnost titulní postavy je dána i morálně zdevastovaným prostředím, ve kterém se pohybuje. Kromě dětí se v Richardově okolí snad nenajde postava, která by byla bez viny. Richard je výjimečný pouze v tom, že spletí zločinů a křivd jde za svým cílem přímo a otevřeně.

Žánrem tragédie, tématem násilného převzetí královské moci i propracovanou psychologií titulní postavy, jejímž hnacím motorem je ctižádost, připomíná Král Richard III. o mnoho let pozdějšího Macbetha. Přesto jde o hry jiného druhu. Macbeth je především drama lidského svědomí, příběh o zrození zla v lidské duši. Král Richard III. je v první řadě drama politické. Popisuje v sevřeném dramatickém tvaru, bez dějových odboček, cestu k uchvácení trůnu a její politické i lidské důsledky. Při rekonstrukci historických událostí nešlo autorovi o faktografickou přesnost. Anglické dějiny mu posloužily hlavně jako varování pro současnost. Ve své první dramatické tetralogii ukazuje Shakespeare boj o politickou moc jako koloběh zločinu a trestu, v němž zlo plodí zlo a křivda se mstí novými křivdami. Vítězství Jindřicha Tudora nad Richardem mělo tento řetězec násilí přetrhnout a nastolit v Anglii klid a mír. Nicméně jak nejednoznačná bývá od počátků Shakespearovy tvorby psychologie jeho postav, stejně daleko má k jednoznačnému výkladu i ideové vyznění této hry. Na to, aby mohla hra vyústit v politicky angažovanou oslavu předků vládnoucí královny Alžběty I., je postava osvoboditele Jindřicha příliš málo heroická, zpochybněná jak jeho dvojníky na válečném poli, tak i skutečností, že přichází do Anglie v čele cizích vojsk. Naopak postava tyranského Richarda místy vzbuzuje až nepatřičné sympatie.

Téma historické spravedlnosti a naplnění osudu je ovšem v tomto dramatu dosti výrazné. Jeho zvěstovatelkami i nositelkami jsou především ženské postavy, pojímané zde jako nejzjevnější oběti mužské politické hry, přestože ani ony nejsou prosty viny. Odstavená královna Margaret, která ještě v předchozí části tetralogie ztělesňovala nelítostnou, mocichtivou saň, v Králi Richardovi III. vystupuje jako halasná výčitka utrpěné křivdy a svou kletbou předurčuje pád většiny protagonistů tragédie. Hra je v mnohém poplatná klasickým vzorům – je zde motiv msty, chór lkajících či klnoucích žen se stylizovanou dikcí plnou rétorických figur, titulní postava se spiklenecky svěřuje divákům se svými chystanými úklady a podobně. Zároveň ale autor svým uměním dokázal hranice žánru výrazně překročit. Shakespeare objevuje slovo jako hybatele dění. Velkou roli zde hrají kletba, pomluva, lichotka, zatímco vraždy a násilí se cudně skrývají v zákulisí. Určujícím principem se stává divadelnost. Richard ostentativně střídá role a vtahuje ostatní do své hry. Jako herec a principál pak zažívá největší porážku, když občané Londýna častují jeho velkolepou produkci, nástup na anglický trůn, mlčením. Shakespeare objevuje i kouzlo výrazové pestrosti. Teatrální výstupy až rituálního vzývání střídá ve hře drsný humor a kousavá ironie, pasáže úchvatné obraznosti přecházejí v místa prostého a jímavého citu.

Král Richard III. představuje v Shakespearově tvorbě první výrazný mezník. Autor, který si už vyzkoušel své umění v žánrech tragédie, komedie i historické hry, dokázal v tomto dramatu naplnit staré formy novým obsahem a vytvořil nejen živoucí ústřední postavu, ale vykreslil i pochmurný obraz světa, vydaného napospas dravé moci. Hra, která byla koncipována jako součást širšího cyklu, se tak osamostatnila a jako autonomní dílo dobývá dodnes světová jeviště.