Shakespeare, William - Veselé paničky windsorské / The Merry Wives of Windsdor

Vysvětlení rozdílů je možno hledat u zrodu hry, obestřeného legendami, které zřejmě mají reálný podklad. O vznik komedie se údajně zasloužila sama královna Alžběta I., která si přála vidět Falstaffa, komickou postavu zhýralého obstarožního šlechtice z historických her o Jindřichovi IV., v roli zamilovaného. Druhý hrabě Hunsdon, tehdejší lord komoří a zároveň patron Shakespearovy herecké společnosti, pak podle všeho tlumočil její přání autorovi a vyzval ho, aby hru napsal a dal nastudovat k příležitosti udílení Podvazkového řádu na královském letním sídle ve Windsoru v květnu 1597. Lord sám patřil k dekorovaným a chtěl se touto „hrou na přání“ panovnici zavděčit. Shakespeare, jenž měl, jak se traduje, na provedení úkolu pouhých čtrnáct dní, právě pracoval na Druhém dílu Jindřicha IV., odkud do nového kusu převzal nejen bonvivánského rytíře, ale i další postavy. Umístil děj do Windsoru a řadou narážek v textu aktualizoval událost, pro niž hru napsal. Na jednom místě tu dokonce složil hold královně, která se měla zúčastnit premiéry. Královna sice nakonec do Windsoru nedorazila, ale komedie se dočkala mnoha dalších uvedení, byť před méně vznešeným publikem. Se změnou obecenstva se proměňoval i text. Spojitost s dvorskou slavností se začala vytrácet a do textu snad vstupovaly i nové motivy. Proto se vznik konečné podoby hry datuje poměrně široce lety 1597 až 1601. O proměnách textu svědčí i dvě dosti odlišné tiskové verze, které se dochovaly: kvartové, značně krácené a zřejmě pirátské vydání z roku 1602, zachycující „provozní“ podobu předváděnou pro lidové publikum, a vydání obsažené ve foliovém souboru Shakespearových her z roku 1623, které má oproti kvartu téměř dvojnásobný rozsah a zachycuje nejspíš stav textu po řadě úprav. Je ale pravděpodobně bližší originální verzi.

Zda Shakespeare, jak se někteří komentátoři domnívají, použil pro kvapnou zakázku jako podklad nějaký starší pramen, lze už stěží zjistit. U mnoha svých děl tak učinil a koneckonců řada motivů z Paniček patří ke stabilnímu repertoáru dobových komedií podle italských vzorů. Například ve sbírce novel Giovanniho Fiorentina Il pecorone (Hlupák, 1558) je příběh, který v mnohém Paničky připomíná. Starý profesor radí studentovi, jak získat lásku vdané ženy. Student je učenlivý a profesor posléze přijde na to, že klamaným manželem je on sám. V záchvatu žárlivosti prohrabává a probodává mečem koš se špinavým prádlem, ve kterém mu student předešlý den unikl. Přes mnohé shodné prvky se ale podstata, hlavní komický efekt a celkové vyznění Paniček od možného zdroje diametrálně liší, a v tom je třeba spatřovat autorův zásadní přínos. Vzhledem k zadání se v Shakespearově příběhu ústřední komickou postavou nestává klamaný manžel, nýbrž záletník Falstaff. Dramatik totiž sotva mohl splnit královnino přání beze zbytku. Falstaff, pokud má připomínat stejnojmenného rytíře z historických her, nemůže milovat. Alespoň v dramatu je láska příliš vážnou záležitostí a komický milovník představuje protimluv.

To, že se vysmívanou postavou hry stává zhýralý šlechtic a místem děje Windsor, určilo i sociální vyznění hry. Falstaffovy protihráče, jimiž jsou postavy anglického maloměsta, dramatik předvádí kriticky a s humorem, ale současně i s notnou dávkou sympatií. Vítězství dvou mazaných paniček nad prostopášným představitelem dvorských kruhů je tak trochu i oslavou prosperujícího měšťanstva té doby. Je zřejmé, že autor dané prostředí velice dobře znal. (I zde lze nalézt argumenty proti hypotéze, že tvůrcem shakespearovského kánonu byl spíše nějaký učený šlechtic než nepříliš vzdělaný Stratforďan.) Shakespeare předvádí Windsor s množstvím realistických místopisných i povahopisných detailů, jejichž tehdejší aktuálnosti se dnes můžeme pouze domýšlet. V odklonu od vzdálených dob a prostředí a v příklonu k domácí současnosti se Veselé paničky windsorské nejvíce přibližují „komedii povah", jakou třeba psal Shakespearův vrstevník Ben Jonson, přesto však nesou nezaměnitelný rukopis svého autora.

Jako mnoho jiných Shakespearových her i tato se vyznačuje paralelními ději, zrcadlením motivů a postav, jednotnou metaforikou, promyšlenou kompozicí a v neposlední řadě žánrovou výlučností. Falstaffův neúspěšný „lov“ zámožných milenek je konfrontován s vedlejší zápletkou, v níž jiný urozený „lovec“ bohaté nevěsty, mladý pan Fenton, v souboji s komickými soky naopak zvítězí. Jednání většiny postav určuje vznešený motiv pomsty, což vzhledem k lidovému prostředí a triviálním podnětům působí ironicky a směšně. Hra je, zřejmě z časových důvodů, psána povětšinou v próze a veršovaných pasáží v ní přibývá spíše až ke konci, kdy se přibližuje žánru dvorské masky. V propojení motivů a metafor týkajících se honu a lovu je ale i zřetelný estetický záměr. Navíc se do žánrového obrázku anglického městečka, plného sousedské pohody i svárů, promítá taková životní pestrost, jaká se směle vyrovná autorovým daleko exotičtějším hrám.

Shakespearův Windsor je periferní maloměsto, které se neustále poměřuje s nedalekým královským letním sídlem i s okolním světem, z něhož v onom kosmopolitním renesančním věku přicházejí cizinci. Zdánlivě homogenní prostředí je ale v Shakespearově pojetí zalidněné nejrůznějšími postavami a postavičkami, vysoce individualizovanými a přece typickými a všelidskými. Shakespeare snad každou z nich vybavil zcela svébytným jazykem. A tak nejen dramatikova mistrná povahokresba, nejen jeho schopnost naplnit i tento lehký příběh obrovským dílem životní pravdivosti (jak je tomu například u směšně tragické postavy žárlivce Broda, kterého lze do jisté míry pokládat za předobraz Othella), ale i jazykové bohatství povyšují tuto hru z frašky, přinášející řadu herecky působivých a vděčných scén a ztřeštěných výstupů, na skutečnou komedii. Najdeme tu vedle sebe řečnou paní Kvikovou, která tuze ráda a povětšinou špatně používá cizích slov, pana Tintika, pro něhož je spisovná mluva obranou i úskalím, hospodského, který zachází se svým barvitým jazykem stejně suverénně jako se svými hosty, kaprála Čóra s jeho oblíbeným výrazivem, Pistola s jeho vyčpělým veršováním, Fentona promlouvajícího poněkud frázovitou řečí vázanou, Falstaffa, který i přes své žalostné spády a pády v sobě nezapře šlechtice obdařeného kromě velkého břicha i slušnou slovní zásobou, a mnohé jiné včetně velšského pastora Evanse a francouzského doktora Cajuse, kteří, jeden po francouzsku, druhý po velšsku, nemilosrdně masakrují královskou angličtinu.

Veselé paničky windsorské jsou dalším dokladem mistrovství autora, který dokázal z narychlo spíchnuté veselohry „na objednávku“ vytvořit jednu z dodnes nejoblíbenějších her světového divadelního repertoáru.