K nedožitým 70. narozeninám Jiřího Joska jsme plánovali vzpomínkový večer a setkání nad habilitační prací “Na cestě k Shakespearovi”, která vyšla koncem roku 2019 péčí DAMU, kde ji Jiří v roce 2008 obhájil. Bohužel akci ze známých důvodů nebylo možné uspořádat. Tuto překladatelskou reflexi nyní najdete i v Nakladatelství Romeo a na web jsme nahráli její posudky. Příjemné čtení a pevné zdraví!

Recenze na publikaci Na cestě k Shakespearovi od Jitky Sloupové: https://www.lidovky.cz/kultura/recenze-na-ceste-k-shakespearovi-a-zpet-joskovy-preklady-klasika-jsou-virtuozni-remeslo.A200409_115017_ln_kultura_jto

Anotace

Klíčové problémy spojené s překládáním Shakespearova díla formuluje a třídí Jiří Josek na základě bohatých osobních zkušeností. Po stručném úvodu do problematiky překladu dramatu a kapitole pojednávající o tradici překádání Shakespeara v českých zemích se v nejrozsáhlejší části monografie věnuje srovnávacím analýzám a reflexím konkrétních příkladů, při kterých čeští překladatelé různých generací včetně jeho samého řešili a stále řeší problematiku odlišnosti jazykových systémů či formální a obsahové ekvivalence. Srovnání jsou podrobeny postupy při překladu homonymních slov v ukázkách doslovných a ekvivalentních transpozic, komplexní metafory, rytmické a fónické odlišnosti originálu a překladového jazyka. Vedle závislosti překladu na vztahu k interpretaci postav a díla se Jiří Josek zabývá překladatelskými problémy danými odlišností nejrůznějších kontextů dobových, místních i kulturních, srovnání překladů slovních hříček, malapropismů, komolení řeči i jazykových parodií, při nichž překladatelé užívají různých stupňů a způsobů substituce. Několik konkrétních příkladů věnuje také specifice překládání pro různá média a v rámci jednotlivých médií pak úpravám pro mluvený projev (dabing) a překladu podtitulků.

Ukázka posudků:

„Objevování klíčových příznaků Shakespearovy dramatické a

William Shakespeare je u nás nejhranější divadelní autor a českých překladů jeho her (stejně jako slavných sonetů) je téměř problém se dopočítat. Martin Hilský je v tomto ohledu rekordman, který přeložil každé dochované Shakespearovo slovo, ale řada dalších překladatelů za ním není o mnoho pozadu – namátkou, v posloupnosti, J. V. Sládek (33 her), B. Štěpánek (34 her) a E.A. Saudek (15 her) a nejnověji sám Jiří Josek, který nestihl přeložit pouze čtyři z Shakespearových her. A o zásadní přínos k shakespearovské překladatelské tradici u nás, která přímo fascinuje proměnami úsilí o postižení stěžějních znaků geniovy tvorby v závislosti na atmosféře a společenských proměnách doby, se samozřejmě postarala i řada dalších úspěšných tvůrců, byť ze Shakespeara nepřeložili zdaleka tolik (O. Fischer, Z, Urbánek, B. Hodek, A. Bejblík, M. Lukeš, F. Vrba a d.).

Když jsem se do Joskovy knihy postupně začítal, stále víc narůstal můj zájem o to, co sděluje, a uvědomoval jsem si, že dílo těchto kvalit naše translatologická literatura dosud neměla k dispozici. Objevování klíčových příznaků Shakespearovy dramatické a básnické tvorby a jejích převodů do češtiny, přehledně organizované a systematicky srovnané, přerůstá na řadě míst do obecnějších poloh a formuluje sdělení, která jsou relevantní pro problematiku literárního překládání v nejširším smyslu, takže toto Joskovo dílo má veškeré předpoklady stát se inspirativní užitečnou příručkou, ba přímo učebnicí, jak teatrologickou, tak translatologickou.   

S Jiřím Joskem jsme se dobře znali a jako překladatelé se kolegiálně vzájemně  velmi  respektovali, přestože on byl o jednadvacet let mladší než já, ale netušil jsem, že dokáže vytvořit dílo tak nesporných kvalit, jako je tato kniha – rozvážně koncipovaný soubor zásadních poznatků a úvah, který přímo objevně obohacuje jak naše povědomí o průběhu seznamování se Shakespearovým dílem u nás, tradičně obdivovaným a přímo náruživě inscenačně využívaným, tak o specifické překladatelské problematice, která s tímto procesem souvisí. 

Josek úvodem formuluje základní rysy překladu dramatického textu a základních úkolů, před které překladatele obecně staví. Pak se snaží postihnout specifickou problematiku překladu her Shakespearových v souvislosti s faktem několika staletí odstupu současnosti od doby jejich vzniku a proměn jak názorů na překlad obecně, tak překladatelských postupů, technik a cílů. Přechází ke konkrétní  problematice související s nutností aktuální dobově podmíněné interpretace díla a podrobně se věnuje komplexu problémů, které zákonitě vyvolává složitá kolize dvou zcela odlišných jazykových systémů (převod ze syntakticky „nominální“ angličtiny do složitě „souvětné“ češtiny – moje pracovní termíny), kterou překlad z historicky starší angličtiny do současné češtiny vlastně představuje (problémy formální a obsahové ekvivalence, překlad komplexních metafor, překlad rytmických a fónických prvků originálu, slovních hříček, komolené řeči apod.).

Kniha je nepochybně cenná i díky kapitolám věnovaným teoreticky dosud zřídka zpracovávaným tématům překladů pro média, jako je televizní a filmový dabing a tvorba podtitulků.

Velmi mě také zaujala kapitola věnovaná u nás velmi četným překladům Shakespearových sonetů.  

Závažně cenným pozitivem Joskova díla je ovšem především skutečnost, že při práci na něm prakticky velmi dobře „věděl, o čem mluví“. Nebyl totiž jen velmi pilným a povolaným překladatelem Shakespearova díla, ale měl s ním i bohatou zkušenost inscenační a pedagogickou. Řadu svých překladů jeho her sám s úspěchem režíroval  a dost přesvědčivě se mi doneslo, že herci jeho překlady měli velmi rádi a prý se jim velmi dobře hrály. Úctyhodné rozpětí svých divadelně orientovaných překladatelských zájmů potvrdil překlady muzikálových libret (např.jeho velmi oceňované Vlasy) a děl jiných dramatiků (třeba několika her Edwarda Albeeho). I  jeho pedagogické působení v Ústavu translatologie FFUK V Praze bylo velmi úspěšné a studenti ho milovali, to vím přímo od někoilika z nich.

Jak z uvedeného vyplývá, jsem velmi rád, že se vydání tohoto jeho díla konkrétně připravuje a velmi se na ně těším. 

V Praze 16. září 2019

                                                                                                PhDr. Miroslav Jindra

__________________________________________________________________________________

 Jiří Josek

NA CESTĚ K SHAKESPEAROVI

Překladatelské reflexe

            Docent Jiří Josek (1950 – 2018) byl bezesporu výjimečnou múzickou a vzdělanou osobností, pohybující se po celý svůj tvůrčí život na pomezí mezi literaturou (jako překladatel a redaktor) a mezi divadlem (jako překladatel a dramaturg a režisér). Tomuto rozpětí odpovídala i jeho pedagogická činnost, jednak v Ústavu translatologie FFUK, jednak na DAMU, kde, mimo jiné činnosti, vedl překladatelské semináře. Byl také po mnoho let členem umělecké a vědecké rady DAMU.

            Roku 2008 jsem měl tu čest doporučit jako předseda příslušné komise umělecké radě DAMU při habilitačním jednání, aby byl Jiří Josek jmenován docentem, a to v „mém oboru“, tedy dramaturgie činoherního divadla. Bez stínu pochybností jsem chápal Jiřího Joska a jeho divadelnický zástoj jako bytostně dramaturgický, a to právě díky oné oscilaci mezi literaturou a scénou.   

Jako svou habilitační práci předložil Jiří Josek rozsáhlou studii (spíše už monografii) Na cestě k Shakespearovi. Ve svém tehdejším posudku jsem už – ve shodě s celou komisí, která podklady k habilitačnímu řízení posuzovala – doporučoval, aby text po dopracování vyšel jako vynikající studijní materiál, sloužící nejen k poznání Shakespearovy dramatiky či k promýšlení problematiky překladu určeného k scénickému provedení, ale také jako doklad téměř holistického dramaturgického přístupu k interpretaci textu na základě jeho hlubokého, hermeneutického pochopení a současně znalosti živého kontextu scénického umění, divadla, pro něž je překlad určen. 

            Jiří Josek na dopracování textu průběžně pracoval, zjevně však časově upřednostňoval svou snahu přeložit „celého Shakespeara“. Překladu Shakespeara a redakční práci v jím založeném nakladatelství Romeo, kde vydával své překlady v podobě zrcadlového uspořádání originál-překlad, se věnoval i na konci svého života, kdy již čelil těžké nemoci. Nakonec přeložil 34 Shakespearových her, sonety a další básnické texty. Práce na Cestě k Shakespearovi nebyla dokončena. 

            (V této souvislosti je třeba zmínit, že Joskovo překladatelské dílo bylo mnohem rozsáhlejší a obsahuje několik desítek dalších položek, vedle dramatických textů rovněž prózu, poezii, muzikálová libreta a písňové texty.  Pokud jde o přístup k Shakespearovi, Josek sám si v praxi ověřoval účinnost svých překladů, když – jako příležitostný režisér – inscenoval např. Hamleta v DPB Ostrava či Julia Caesara v Českém rozhlase.)

            Je třeba vysoce ocenit rozhodnutí redakční rady edice Disk vydat (po nezbytném zredigování) tento zásadní, byť i nedokončený text, který se tím stává i reflexí a konfesí jednoho z nejvýznamnějších českých překladatelů Shakespeara. Rukopis, který mi byl poskytnut k posouzení, editorsky upravila Joskova dcera Zuzana Josková a redakčně připravila Zuzana Sílová.    

            Byl jsem redaktorkou svazku informován o rozhodnutí nezahrnout do publikace tu část rukopisu, která se zabývala shakespearovskými studiemi a zejména jednotlivými hrami tohoto génia. Ty lze nalézt mimo jiné i ve všech předmluvách v „zrcadlové edici“ nakladatelství Romeo. Považuji za správné, že svazek se věnuje především problematice překladu. A to od obecné roviny, ve které Josek přehledně a metodicky důkladně pojednává problematiku překladu ve vztahu originál – překlad Tento výklad pak zaměří k specifické problematice překládání díla W. Shakespeara, přičemž soustavně a důsledně sleduje celý kontext překladatelské a scénické české interpretace alžbětincových dramat. (Je, samozřejmě, patrné – i z Joskova výkladu – že tento vliv literatury na scénu byl obousměrný.) Sám se hlásí k onomu překladatelskému přístupu, který již na počátku minulého století deklaruje Otakar Fischer. 

            Na dílčích problémech, které musí překladatel zvládat (a to i díky bohatému kontextu české interpretace Shakespeara), pak osvětluje různé přístupy a z nich plynoucí řešení. Dokládá to konkrétními příklady textů a opírá se přitom o komparaci různých překladů a o jejich analýzu. Přikládá vždy i své vlastní řešení (a to někdy i variantně, podle toho, jak se k textu znovu v souvislosti s novým uvedením či vydáním vracel) a skromně, ale přesvědčivě je reflektuje.

            V poslední kapitole se pak věnuje problematice variantnosti překladu pro knižní vydání, pro dabing a titulkování filmu. 

            Z redakčních poznámek v rukopise je patrné, že pro sazbu monografie bude náročné vyřešit podobu komparativních tabulek, ve kterých jsou graficky odlišeny jednotlivé překladatelské přístupy. Věřím, že tento náročný úkol bude vyřešen ve prospěch srozumitelnosti Joskova výkladu a jeho analýzy příkladů lépe, než se to zatím mohlo podařit v rukopisu.

            Dovoluji si upozornit na dva dílčí problémy, které souvisí s tím, že je řízením osudu nakonec vydáván nedokončený a neautorizovaný Joskův text. Na str. 20 je v souvislosti se „substitučním přístupem“ k překladu sonetů J. Vladislavem slíbena kapitola o překladech Shakespearova sonetu 66, ta však už není součástí rukopisu určeného k vydání. Na str. 7 je zavedena pod číslem 2 poznámka editorek, která Joskův text uvádí do souvislosti s další, jím přímo necitovanou a nezmiňovanou literaturou. Doporučuji tuto poznámku vynechat. Pokud by se editorky rozhodly takto konfrontovat Joskův text s dalšími relevantními zdroji, nemohlo by zůstat u jediné poznámky a rozhodně by nemohl být přehlédnut například Drábkův vědecký a editorský počin České pokusy o Shakespeara. Ten však v době, kdy text psal, neměl Josek k dispozici a při dalším zpracování jej nezohledňuje.

            České divadlo má nyní „čerstvě“ k dispozici dva ucelené a přitom rozdílné přístupy k překládání Shakespeara. S vědomím, že téměř neúnosně zjednodušuji, mohu snad jako praktický dramaturg konstatovat, že od Hilského akcentovaně básnického přístupu se Josek odlišuje právě důrazem na scéničnost a dramatičnost řešení. Sám ostatně píše, že si jako překladatel vždy dílo „inscenuje před svým duševním zrakem“. Je třeba seznámit s důvody a konkrétními překladatelskými projevy tohoto přístupu nastupující generace divadelníků. Proto oceňuji záměr Joskovu, byť i nedopracovanou, monografii vydat. Snad mimo jiné tím vydavatel přispěje k inspiraci dalších překladatelských generací, které se zatím, s jedinou výjimkou Rubášova překladu jedné hry a sonetů, nehlásí o slovo ani o onu krásnou dřinu. Scénické umění i čeština se však budou dále vyvíjet a Shakespeare bude dále nejhranějším dramatikem.  Joskovo dílo, jehož součástí je i tato monografie, by se tak mohlo stát odkazem, na který bude možné navázat.

            Prof. MgA. Jan Vedral, PhD.