Shakespeare, William  - Zkrocení zlé ženy /The Taming of the Shrew

Vydáváme dvojjazyčnou edici her Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska a jiné tituly světové a české beletrie.

Košík   Košík
Najdete nás na Facebooku

Shakespeare, William - Zkrocení zlé ženy /The Taming of the Shrew

Zkrocení zlé ženy /The Taming of the Shrew
150.00 Kč 238.00 Kč
Pro školy

100.00 Kč
238.00 Kč

Autor: Shakespeare, William
Překlad: Jiří Josek
Rok vydání: 2000
EAN: 978-80-902639-5-6
ISBN: 80-902639-5-X

Komedie na věčné a vděčné téma boje mezi mužem a ženou. Hrálo se: Divadlo Rokoko Praha, Národní divadlo Brno, Klicperovo divadlo Hradec Králové, Divadlo J.K.Tyla Plzeň. Hraje se: Divadlo Na Vinohradech Praha, Divadlo Petra Bezruče Ostrava, Městské divadlo Brno.

PDF Stáhnout ukázku


Hraje se

Divadlo: Praha - Divadlo na Vinohradech, Premiéra: 14.12.2012 , http://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/...
Divadlo: Ostrava - Divadlo Petra Bezruče, Premiéra: 11.05.2012 , http://www.bezruci.cz/hra/zkroceni-zle-zeny/...
Divadlo: Brno - Městské divadlo Brno, Premiéra: 17.12.2011 , http://www.mdb.cz/inscenace/274-zkroceni-zle-zeny/...

Hrálo se

Divadlo: Plzeň - Divadlo J.K.Tyla, Premiéra: 18.10.2008 , Derniéra: 24.03.2012, , http://www.djkt-plzen.cz/cz/repertoar/predstaveni/...
Divadlo: Praha - Rokoko (Městská divadla pražská), Premiéra: 02.02.1988 , Derniéra: 01.02.1989,

Galerie

 

 

Předmluva:

Zkrocení zlé ženy spadá do raného období Shakespearovy tvorby. Odhaduje se, že hra vznikla někdy před rokem 1594, a podle některých komentátorů jde vůbec o první komedii (ne-li dokonce o první hru), kterou Shakespeare napsal. Traduje se o ní, že jako literární výtvor nepatří k nejzdařilejším, ale na divadle představuje skoro vždy zaručený úspěch. Úspěšnost této komedie je z velké části dána tím, že si zde autor zvolil téma věčné a vděčné – vztah mezi mužem a ženou, boj mezi pohlavími, a vtělil ho do atraktivní podoby divadelní frašky. Literární stránka je pak do značné míry určena právě zřetelem k dané formě. V počátcích své tvorby si Shakespeare s potěchou vyzkoušel různé žánry. V této hře je jistě více dramatikem než básníkem, ale už zde se projevil jako mistr svého řemesla, který dokonale spojuje různorodé motivy a stavební prvky hry v harmonický celek a nasvěcuje pro nás její téma objevně a aktuálně i přes propast více než čtyř staletí.

Dobové představy o postavení muže a ženy ve společnosti lze demonstrovat na dvou textech, z nichž Shakespeare dokonce ve své hře volně cituje: prvním je tehdy populární anonymní balada o hádavé ženě, kterou její manžel zbičovanou a nahou zašije do nasolené koňské kůže a nechává ji tam, dokud žena nezkrotne, druhým je Kniha obecných modliteb, breviář anglikánské církve, hlásající zásadu, že žena je muži vždy povinována láskou, úctou a poslušností. Přestože jde o dokumenty zcela odlišné, jedno mají společné – přisuzují ženě ve společnosti podřadné postavení. Shakespeare ve své komedii vskutku ukazuje, jak se ze vzteklé Káči pod vlivem „krotitelského umění“ Petrucciova stává milující a poslušná Kačenka, ochotná se nakonec před svým mužem hluboce pokořit. Zároveň však tento zdánlivě jednoznačný výklad zpochybňuje a obrací na hlavu. V Shakespearově humanistickém pojetí a díky autorově schopnosti postihovat lidské typy s nebývalou plasticitou přerůstá zdánlivě misogynská fraška ve hru mnohem obsažnější, složitější, a při-tom o nic méně veselou a bujarou. Vysmíváno tu ovšem není nakonec to či ono pohlaví, ale obecně lidská hloupost, jalovost a neupřímnost, a naopak je tu oslavován člověk obdařený zdravým rozumem a schopný opravdového citu.

Je zajímavé si uvědomit, jakými prostředky Shakespeare této objektivizace dosahuje. Jako u řady pozdějších svých her vychází už zde z klasických pramenů, látku aktualizuje a obohacuje dalšími dějovými rovinami, přičemž vzájemným zrcadlením postav, dějů a motivů vyjevuje ústřední téma hry.

Princip „hry ve hře“ je navozen už předehrou, která diváka zavádí do bezprostřední blízkosti Shakespearova rodiště, do warwického hrabství. (Místní i osobní jména obsažená v předehře svádějí některé komentátory k domněnce, že nevznikla-li hra ještě za Shakespearova pobytu v rodném Stratfordu nad Avonou, pak musela být napsána krátce po jeho příchodu do Londýna, tedy někdy v rozmezí let 1585–1592, kdy o okolnostech Shakespearova života není nic známo.) Příběh opilého žebráka, kterého bohatý šlechtic z žertu načas promění ve vznešeného pána a nechává před ním hereckou družinu sehrát divadlo, slouží jako rámec komedie, a navíc v parodické nadsázce předznamenává řadu jejích motivů: hádku muže a ženy, manipulaci silnějšího se slabším, proměny identity spojené s protiklady zdání a skutečnosti či vznešeného a nízkého. Typy podobné dráteníku Christopheru Slyovi jistě Shakespeare dobře znal z osobní zkušenosti, motiv záměny žebráka za pána se v různých obměnách vyskytoval již od Pohádek tisíce a jedné noci. Rámcový příběh ale není uzavřen. Postavám předehry patří už pouze krátký výstup v polovině prvního jednání, kdy se Christopher Sly, tentokrát jako divák, opět nakrátko probere ze spánku, načež se nadobro ze hry vytratí. (Dodnes se vedou spory o to, zda takový byl autorův záměr, nebo zda se část textu nedochovala.) Hlavní, burleskní příběh o „krocení Kateřiny“ má svůj původ v domácím folkloru. Přestože ho Shakespeare s vervou špikuje divácky vděčnými scénkami, jako je rozbíjení loutny o hlavu nápadníka, výstup kloboučníka a krejčího, dialog o slunci a měsíci, opěvování starce jako půvabné dívenky i konečná sázka o to, čí žena je poslušnější (často jde o scény převzaté ze starších pramenů), Petruccio se nikdy (na rozdíl od folklorních zpracování látky) neuchyluje k vyloženému násilí. Spíše než krotitelem je učitelem, který svou hranou hrubostí nastavuje Kateřině zrcadlo. Kontrastně k hlavnímu ději pak rozvíjí autor vedlejší, romantickou zápletku Lucenzia a Bianky, jejímž podkladem byla italská humanistická komedie Ludovika Ariosta Záměny (I Suppositi, 1509), volně přeložená do angličtiny Georgem Gascoignem (Supposes, 1566). Odtud Shakespeare převzal příběh dívky, kterou chce její otec provdat za bohatého starce. Mladý šlechtic, do dívky zamilovaný, si prohodí role se svým sluhou, který vystupuje jako falešný nápadník, zatímco jeho pán v přestrojení za sluhu má k dívce volný přístup. Shakespeare si od Ariosta vypůjčil rovněž trik s falešným otcem, stejně jako dramatické vyvrcholení hry při příchodu skutečného otce. Pominul však skutečnost, že Polynesta, předchůdkyně Bianky, byla těhotná, a vyhnul se i romantickému happy endu, podle něhož se ze sluhy vyklube dlouho postrádaný syn urozeného, byť nastrčeného otce. Zato do hry jako dalšího nápadníka symetricky vepsal Hortensia a jeho vdovičku.

Kontrastování a zrcadlení obou příběhů je důmyslné jak v kresbě postav, tak v kompozici. Romanticky klišovitý Lucenzio vstupuje do děje na první pohled zamilovaný až po uši, bojuje o svou lásku cestami pokoutními a prostředky ryze praktickými, aby po svatbě rozčarován zjistil, že jeho Biančička zdaleka není tak milá a roztomilá, jak si všichni mysleli. Realistický a živelný Petruccio se chce naopak ženit pro peníze, ale v otevřených bouřlivých střetech s podobně temperamentní Kateřinou si neomylně a neodvratně razí cestu k vzájemnému respektu a lásce. (Cestu, kterou z kompozičního hlediska pozoruhodně lemují čtyři zcela rozdílné polibky.) Oba příběhy mají přitom společného jmenovatele, jímž je téma vlastní snad všem Shakespearovým hrám: protiklad skutečnosti a zdání, života a divadla. Vždyť většina hlavních postav tu v tomto několikanásobném divadle na divadle hraje nějakou roli a teprve na konci masky spadnou, pravda se vyjeví a paradoxně se ukáže, že všechno je jinak. Právě v tuto chvíli se ujímá slova Kateřina a přednáší svůj proslov plný ženské pokory, své vyznání poslušnosti svému pánu a muži. Tímto slavně neslavným monologem Shakespeare dokonale zrušil divadelní iluzi a vykročil z jeviště do hlediště. Najednou tu totiž před diváky nestojí jen Kateřina – postava divadelní hry, ale především představitelka ženského pohlaví. Je zbytečné se ptát, jak vážně sám Shakespeare její slova myslel. Rozhodující je, jak je Kateřina říká: zda se zmoudřelou odevzdaností té, která poznala, kde je její místo, nebo s ironickým výsměchem zpupným pánům tvorstva, které lze tak snadno oklamat hranou pokorou, či snad se vzdorným a sarkastickým zoufalstvím ponížené a ponižované ženy. Shakespeare není ani misogyn, ani feminista, nedává jednoznačné odpovědi. Dokáže ale s nebývalou jasnozřivostí poukázat na otázky, které si lidé kladli a kladou, co svět světem stojí. 

JIŘÍ JOSEK 

  

© Nakladatelství ROMEO 2013, Česká republika. Obchodní podmínky, Jak nakupovat
Web vytvořil hudym.com
Nahrávám...
 
 
Zavřit