Sen čarovné noci patří k několika málo hrám, u nichž autor zřejmě nevycházel z žádného přímého pramene. Jako další se uvádějí Marná lásky snaha a Bouře. Přímý pramen nemá zřejmě ani komedie Veselé paničky windsorské. Ve hře je však množství ozvuků z Shakespearovy četby. Snad nejvíce se do ní promítají Ovidiovy Proměny, Rytířova povídka z Canterburských povídek Geoffreyho Chaucera, Život Theseův z Northova překladu Plutarchových Životů slavných Řeků a Římanů, ale patrný je i vliv děl Johna Lylyho, Edmunda Spencera, Lucia Apuleia a jiných autorů.
První písemná zmínka o hře je z roku 1598 a tiskem vyšla v roce 1600. Badatelé se převážně přiklánějí k názoru, že ji dramatik napsal na přelomu let 1595 –1596 k příležitosti šlechtického sňatku. Z narážek v textu lze dokonce usuzovat, že se premiéry zúčastnila i sama královna Alžběta I. Ne jasné zůstává, o čí svatbu šlo a kdy přesně se konala. Možná právě zde spočívá zdroj jisté nesrovnalosti. Doslovný název anglického titulu je Sen středoletní noci. Ta se v Anglii slavila jako noc letního slunovratu z 23. na 24. června. První český překladatel hry František Doucha, zřejmě inspirován německým překladem, dal hře odpovídající libozvučný název Sen v noci svatojánské (1855), který se (bez předložky „v“) v českém prostředí ujal. Tajemná, kouzelná noc před svátkem Jana Křtitele je tradičně spojená s pohanskými obyčeji a rituály odpovídajícími atmosféře hry. Problém je ale v tom, že se děj podle přímých odkazů v textu odehrává na přelomu dubna a května. Řada komentátorů na tento rozpor upozorňuje a snaží se ho objasnit. Zkoumá se, kdy vlastně v Anglii začíná léto či jaké další významy může nést slovo „midsummer“. Někteří soudí, že název autor upravil až podle data konkrétní události, k jejímuž uctění hru posléze uvedl. Konec konců nebylo by tomu tak v jeho případě poprvé. Hledají se i jiná vysvětlení, ale záhada přetrvává. S ohledem na časové odkazy v textu hry volí tento překlad název Sen čarovné noci.
Ze všech Shakespearových her je tato snad nejvíce založena na ozvucích anglického folkloru. Cykličnost přírodních dějů se vtiskává do jejího kompozičního rámce. Bylo to právě před rokem, při vítání prvního májového dne, kdy se milenci Lysandr a Hermie poprvé potkali, prvního května roku následujícího se pak spolu s ostatními berou. Ducha a obsahovou náplň pak hře dává původem starý pohanský svátek vítání jara, oslava lásky a plodnosti, v jehož předvečer se lidé houfně hrnou do lesů, stavějí májky, pálí ohně a tráví čas milostnými radovánkami. Folklorní je samozřejmě i celé pásmo duchů a nad př irozených sil a v neposlední řadě množství citací z lidových písniček, přísloví či říkanek.
Shakespearovi se tu podařilo skloubit zdánlivě neslučitelné. Vypráví souběžně tři příběhy, které by se za normálních, „nesvátečních“ okolností nikdy neprotnuly a jejichž společným jmenovatelem je láska, byť v různých podobách. Rámcem těchto příběhů je chystaná svatba vládce Thesea, slavného reka antických bájí, a královny Amazonek Hippolyty. Oba autor převzal v poangličtěné podobě, jakou jim vtiskl Chaucer. V pásmu nadpřirozených sil jsou jejich protějšky manželé král Oberon a královna Titanie. Tito mocní vládcové duchů udržují řád světa a přírody. Nyní jsou ale ve sporu o malé děcko, sporu tak kolosálním, že se kvůli němu řeky vylévají z břehů a mění se cykly počasí. Oba vznešené páry reprezentují lásku zralou, poučenou, ale poznamenanou nevěrami, dokonce mezi sebou navzájem. Kontrastně k příběhu rozhádaných velikánů se vypráví příběh lásky „nevinných“ mladých Athéňanů, v lecčem připomínajících Romea a Julii. Ale zatímco horoucí láska veronských milenců je pevný cit, jenž ty dva po jejich tragické smrti přežívá, milostná vzplanutí čtveřice vzájemně zaměnitelných zamilovaných ze Snu čarovné noci jsou spíše hrou přechodných vášní podléhajících čarovným silám. Odpor rodičů se z tohoto hlediska zdá nesmyslný. Vždyť stačí dát trochu času přírodě a vše zas bude, jak má být. Fatální láska až za hrob je pak z tohoto hlediska leda pro legraci, jak se to jeví „v nanejvýš žalostné komédii“ o Pyramovi a Thisbě v produkci upachtěných, ale zanícených ochotníků. Ti tvoří pásmo lidové a komické.
Různé podoby a projevy lásky se tak ve všech pásmech vzájemně střetávají a zrcadlí a dodávají hře i přes veškerou její rozmanitost vnitřní jednotu. Principem, který vše spojuje, je neustálá proměna daná měnícím se úhlem pohledu. Však právě oči a od nich odvozená schopnost vnímání světa jsou v této hře všudypřítomnou metaforou. Nejde tu ale o bezbřehý relativismus. V pozadí všech těchto proměn je optimistická víra v to, že vše dobře dopadne, že svět se vyvíjí od chaosu k řádu, že momentální zmatky a bezvýchodné situace se nakonec nějak vyřeší. Pramenem tohoto optimismu je příroda a přirozený řád věcí. Pokud se lidské zákony staví proti přírodě a otec pod trestem zákona nutí dceru vzít si za manžela muže, kterého ona nemiluje, obrací řád světa vzhůru nohama. Uplyne pár let a dramatik začne s chmurami i hořkým posměchem zjišťovat, že obrácený svět je pravidlem a vrátit mu řád vyžaduje úsilí, jež je nad síly jedince (Hamlet), nebo že sama příroda je odsouzena k apokalyptickému zániku (Král Lear).
Z propracovaného vzorce lidí i duchů, velikánů i skřítků, milenců milovaných i nemilovaných, zabydlujících jednotlivá pásma hry, vystupují dvě postavy, které hranice pásem překračují a svou vitalitou a svébytným člověčenstvím vytvářejí spojnice mezi nimi: Puk z říše duchů a Miky Špulka ze spolku ochotníků. Zatímco rarach Puk vnáší do hry poezii, lehkost a rozmarné rošťáctví, tkadlec Miky Špulka je sice poněkud těžkopádný, ale dobrosrdečný chachar, zcela oddaný divadlu a svým kolegům. Jistě že je směšný, ale oč je opravdovější než ti afektovaní paňáci, kteří se mu smějí.
Ve Snu čarovné noci se Shakespearovi podařilo spojit domácí folklorní tradici s antickou klasikou, dvorskou pastorálu s lidovou burleskou, nevázanou legraci či duchaplný vtip s neodbytným vědomím konce lidské existence. Jak rozmanitá je materie příběhu, tak bohatý je i jazyk, který ji vyjadřuje. Odvážné básnické metafory se střídají s malebnými popisy krajiny plné konkrétních květů, zvuků a vůní, lidové popěvky se střetávají s jazykovými karamboly řemeslníků a parodií bombastického divadelního stylu, slovní ekvilibristika aristokratické zlaté mládeže osciluje mezi vzlety zaníceného vzývání a pády do pustého spílání, a to vše z valné části ve verších různorodých forem s nadpoloviční většinou veršů rýmovaných.
Sen čarovné noci je divadelní metaforou věčně proměnlivého světa. Oblíbené téma Shakespeara-dramatika, jímž je protiklad života a divadla, skutečnosti a snu, v této hře dospělo ke své mistrovské podobě, protože si ho za své vzal Shakespeare-básník, ten, jenž
… uchváceným zrakem zírá
od země k nebi, z nebe na zemi,
a jak mu představivost v hlavě rodí
přízraky neskutečna, jeho pero
je uchopí a tomu, co nic není,
dá jméno, podobu a nový život.
JIŘÍ JOSEK
